„Ámosi, ty seš vůl!“
Osel zvedne hlavu, zběžně se na chlapce podívá a znovu se skloní k oškubanému trsu trávy.
„Hejbni kostrou, už tady trčíme hodinu!“
Dušan trhne provazem, který má omotaný kolem zápěstí, a udělá krok dopředu. V příští vteřině je na zemi. Zvíře do něho ještě několikrát strčí tvrdým čelem a vrátí se ke svému trsu.
„Pitomo pitomá! Bestie bestijácká!“ zuří chlapec a oprašuje si štěrk z rozedřených dlaní. Provaz se mu zařízl mezi prsty, nehty mu trnou nalitou krví. Krev má i na lokti. Rozpíjí se ve vráskách a mapuje špinavou kůži tenkými, roztřepenými vlásečnicemi. Dušan si přitáhne loket k obličeji, vyplázne jazyk, snaží se jeho špičkou dosáhnout na poraněné místo. Nejde to. Plivne si do druhé ruky, otře krev dlaní a vstane.
„Co si myslíš, chytráku? Že nad tebou budu stát a koukat, jak žereš?“
Osel uškubne stvol jitrocele, souká si ho měkkými pohyblivými pysky mezi zuby a dívá se před sebe. Bez nejmenší záludnosti. V očích podobné svaté světlo, jako kdyby stál v betlémském chlévě a zahříval svým dechem Ježíška.
„Nečum a pojď,“ zkusí to chlapec jinak. Domlouvavým tónem. Dokonce se usměje, aby ukázal dobrou vůli. „Musíš jít se mnou, teď seš můj. Moje dědictví, rozumíš?“