U nás byla například v roce 2007 oceněna Magnesií Literou za knihu pro děti Myši patří do nebe. I její poslední román pro mládež nazvaný Nazí posbíral nominace na nejprestižnějších soutěžích v Čechách i Německu.
Když dočtete jakoukoli knihu, zpravidla ve vás zanechá alespoň na pár dní nějaký pocit. Jakýkoli. Čím zajímavější příběh a zpracování, tím je tento pocit hůře definovatelný. A přesně takový ve mně zůstal po četbě Nahých.
Nakoukla jsem na pár dní do života pěti „dospělých dětí“. Jejich příběhy v knize ani nezačínají, ani nekončí. Jedná se opravdu jen o nahlédnutí. A právě tím je kniha v kladném slova smyslu zvláštní. Ona vlastně vůbec nijak nekončí. Ani dobře, ani špatně. Nemohla jsem tedy po přečtení být bezprostředně šťastná či smutná. Však proč by autorka měla zvolit jednoznačný konec. Puberťáci mají celý život před sebou, proč tedy jejich příběh nějak ukončovat?
Na začátku knihy se čtenářovi zdá, že hlavní hrdinkou bude česká, trochu výjimečná dívka Sylva. Chodí na gymnázium, ale chtějí ji vyhodit. A tak se i stane. I když s učením nemá problém, školu musí opustit. Sylvě to však moc nevadí. Stejně do školy nechodila. Místo toho plavala v řece nebo prozkoumávala okolí svého domova.
Rodiče, z nichž jeden žije v Čechách a druhý v Berlíně, ji zařídili studium na prestižním gymnáziu v Německu. Čtenář by tedy očekával, že příběh bude pokračovat tím, jak Sylva nastoupí do nové školy, pozná nové kamarády, a buď se jí tam líbit bude, nebo ne. Omyl.
Další kapitolu totiž začne vyprávět úplně někdo jiný. Berlínský kluk Niklas, Sylvin kamarád z dětství. A začíná rovnou mluvit o drogách, konkrétně o marihuaně. Trochu skok – z krásné české přírody a svěžího vzduchu rovnou do špinavého Berlína k závislému.
K závislému, který se právě probudil po náročném večeru ve sklepním pokoji. S jeho holkou Evitou. Taktéž závislačkou. I Evita má prostor vyprávět svůj příběh. O drogy, špínu, beznaděj a krádeže v něm není nouze.
Dalším z pěti skoro dospělých dětí je Robin, soused Sylviný matky. Ten má k naší knižní hrdince nejblíže. Hlavně tím, že v posledních dnech letních prázdnin bydlí v Berlíně vedle sebe. Robin má úplně odlišné problémy. Bojuje sám se sebou, ale i se svým otcem.
Poslední postavou je Filip, který je český kamarád Sylvy. Stejně jako ona se od svých vrstevníků trochu odlišoval. Byl totiž neobvykle vzdělaný, jeho velkou zálibou byla totiž četba nejrůznějších knih. K Sylvě měl velice kladný vztah, to si však potvrdil až v momentě, kdy jeho kamarádka odjela. Bohužel.
Některé osudy hrdinů se v knize propojí, jiné nikoli. Některé postavy se potkají, jiné ne. Všichni ale bojují. Sami se sebou, s druhými, se světem. Jsou osamocení a nazí, protože jsou v pubertě. Nikdo z nich na sebe ještě nenabalil dost vrstev, proto se jich všechno dotýká. Lidé se totiž podle Procházkové oblékají postupně tak, jak stárnou. Mnohost vrstev dospělého znecitliví, proto jsou od puberťáků tak odlišní.
Procházková knihu rozdělila do několika kapitol, aby se výpovědi jednotlivých hrdinů mohly střídat. Každá kapitola je uvozena krátkým dialogem, který mnohdy s následujícím textem nesouvisí. Často však čtenář díky němu nahlédne do minulosti. A abychom se v pěti různých postavách a jejich odlišných příbězích neztratili, grafik použil několik druhů písma. To hodnotím kladně.
Nazí se velmi dobře četli a podle mého názoru si v knize něco najdou jak větší děti, tak i jejich rodiče. Ve mně například zanechala zajímavou a asi i pravdivou myšlenku: „Každý člověk je množina zlomků. Nejde je převést na stejného jmenovatele.“
A na závěr bych chtěla ještě pro zamyšlení citovat Filipa: „Nikdy jsem nechápal, proč mravenec unese desetinásobek svojí váhy a člověk ne. Máme proti mravencům obrovský hendikep, protože jsme kromě jiného nosiči myšlenek. Jejich hmotnost sice není měřitelná, ale to neznamená, že nás nezatěžuje. Hlavně když jde o myšlenky smutný nebo negativní, ty nám odčerpávaj tolik síly, že už na nic jiného nemáme…“