Červenec má oslí uši

Červenec má oslí uši

(Albatros 1995, ilustroval Václav Pokorný)

Prožít prázdniny s oslíkem je snem spousty dětí. Jedenáctiletému Dušanovi se tohle přání splní v podobě nenadálého dědictví po dědečkovi. Mohly to být báječné dva měsíce zábavy a dobrodružství, kdyby se tvrdohlavý Ámos neuvedl tím, že zlikvidoval maminčinu květinovou zahrádku. V podobném duchu pokračuje, nešetří ani její potravinové zásoby a nádobí, takže rozsudek padne brzy a je patřičně tvrdý: osel musí z domu. Ještě, že na na prázdniny do vesnice přijíždí Johanka, která má spoustu dobrých nápadů.

česky vydal Albatros 1995, ilustroval Václav Pokorný


Úryvek z knihy

„Ámosi, ty seš vůl!“

Osel zvedne hlavu, zběžně se na chlapce podívá a znovu se skloní k oškubanému trsu trávy.

„Hejbni kostrou, už tady trčíme hodinu!“

Dušan trhne provazem, který má omotaný kolem zápěstí, a udělá krok dopředu. V příští vteřině je na zemi. Zvíře do něho ještě několikrát strčí tvrdým čelem a vrátí se ke svému trsu.

„Pitomo pitomá! Bestie bestijácká!“ zuří chlapec a oprašuje si štěrk z rozedřených dlaní. Provaz se mu zařízl mezi prsty, nehty mu trnou nalitou krví. Krev má i na lokti. Rozpíjí se ve vráskách a mapuje špinavou kůži tenkými, roztřepenými vlásečnicemi. Dušan si přitáhne loket k obličeji, vyplázne jazyk, snaží se jeho špičkou dosáhnout na poraněné místo. Nejde to. Plivne si do druhé ruky, otře krev dlaní a vstane.

„Co si myslíš, chytráku? Že nad tebou budu stát a koukat, jak žereš?“

Osel uškubne stvol jitrocele, souká si ho měkkými pohyblivými pysky mezi zuby a dívá se před sebe. Bez nejmenší záludnosti. V očích podobné svaté světlo, jako kdyby stál v betlémském chlévě a zahříval svým dechem Ježíška.

„Nečum a pojď,“ zkusí to chlapec jinak. Domlouvavým tónem. Dokonce se usměje, aby ukázal dobrou vůli. „Musíš jít se mnou, teď seš můj. Moje dědictví, rozumíš?“

Komentáře nejsou povoleny.