Anna mrskla mobilním telefonem na zem tak prudce, že se roztříštil na kousky.
„Chtěla jsem pořádnou značku a ne tenhle šmejd! To mi snad udělali naschvál!“
Vtom se otevřely dveře a dovnitř nakoukl Niko se svým obvyklým zvědavým výrazem.
„Co to je?“ zeptal se dychtivě. „Bouchací kuličky? Rachejtle?“
„Nepovedený vtip našich štědrých rodičů,“ odsekla Anna a zlostně odkopla trosky telefonu do kouta. „V noci, než odjeli, mi dali k posteli dárek!“
„A proč ho házíš na zem?“ vytřeštil oči Niko.
„Proč asi! Je to vykopávka! Museli ho najít někde na skládce! Nestojím jim ani za to, aby mi k narozeninám koupili trošku normální mobil, chápeš?“
„Ne,“ řekl Niko a začal z podlahy sbírat kousky telefonu. Zkoušel je sestavit dohromady. „Nechápu, jak můžeš být pořád takhle naštvaná – že tě to baví! Být tebou.“
„Být tebou, tak držím klapačku a nepletu se do věcí, do kterých mi nic není!“ sjela ho Anna a praštila sebou na postel. Chtěla dodat ještě něco ostřejšího, ale pak si to rozmyslela. Nikovi bylo teprve deset. Nemělo smysl s ním diskutovat. Přestože byl její bratr, nespojovala je snad jediná společná vlastnost. Anna byla prudká a tvrdohlavá, Niko ústupný, trpělivý, neustále v dobré náladě. Usmíval se i ve chvílích, kdy Anna kypěla vzteky. Jako by neměl všech pět pohromadě, myslela si. Třeba právě teď.
„Možná by šel ještě opravit,“ mumlal si nad rozbitým telefonem a hledal pod postelí nějaký zakutálený kousek. Anna vzdychla a pevně zavřela oči. Kdyby to neudělala, rozbrečela by se. Byla hluboce nešťastná. Nejenže si oba rodiče klidně odjeli na služební cestu, ale ještě ke všemu neměli ani dost slušnosti, aby jí dali, co si přála! Čtrnácté narozeniny přece nemá člověk každý den! Čtrnácté narozeniny jsou snad přiměřeným důvodem k tomu, aby člověk konečně dostal telefon, který už má kolem doslova každý! Anna zuřivě bouchla pěstí do matrace. S tímhle laciným krámem by se ve škole vůbec nemohla ukázat. Všichni by se jí smáli a za zády by ji pomlouvali. Určitě by jí sebrali batoh, hodili ho do kontejneru a dělali slabomyslné poznámky, až by ho odtamtud lovila. Kdyby se objevila s touhle příšerností, byla by mezi spolužáky navždycky odepsaná.
„Jé, já jsem zapomněl!“ vyhrkl najednou Niko, nechal marného hledání zapadlé součástky a vyskočil ze země. „Něco pro tebe mám!“
Odběhl do svého pokoje, ale za chvilinku byl zase zpátky, ruku schovanou za zády.
„Happy birthday to you.,“ zpíval z plných plic a ne zrovna čistě. Anna si zacpala uši.
„Přestaň, nejseš Pavarotti!“ okřikla ho a nedůvěřivě pošilhávala po jeho ruce. „Co pro mě máš? Zase nějakou pohlednici, co jsi sám namaloval a ušmudlal? Nebo žvejkačku, kterou už jsi předžvejkal?“