Doktor mi poradil, abych si všechno zapisoval. Myslel tím samozřejmě, že moje zápisky mu budou k dispozici. Dokonce mi dal sešit. Ostentativně jsem ho nechal ležet na nočním stolku a píšu svoje poznámky sem, kde ho ani nenapadne hledat. Nechci, aby to četl a dělal nějaké závěry. Nemám zájem. Stejně píšu jen z dlouhé chvíle. Když člověk ztratí minulost, zjistí, že přítomnosti je na něj zbytečně moc. Co s ní? Zkoušel jsem malovat, ale musel jsem toho nechat. I kresby jsou tady podrobovány bdělému oku odborníků a nikdo neví, co by si jedním nevinným výkresem mohl zavařit. Upozornila mě na to Krásná Helena. Zpočátku jsem její obavy považoval za chorobně přemrštěné, ale dnes vím, že měla pravdu. Říkala, že když jsme na vyšetření nebo v parku, hrabou se nám sestry v našich věcech a co považují za důležité, nosí lékařům. Obskurní, ale zřejmě je to součást léčebného procesu. Krásná Helena už jenom plete; všeho ostatního nechala. Plete a čeká, čeká a plete. Co plete? Na co čeká? To nikdo z nás netuší.
Výprava na zlatou rybičku (1985)
Po těžké havárii se pětadvacetiletý Leoš musí vyrovnat s částečnou ztrátou paměti, která z něj dělá cizince ve vlastním životě. Krok za krokem odkrývá vazby a události poslední doby, k nimž mnohdy nedokáže zaujmout adekvátní postoj.
Román vyprávěný v ich-formě má silné emocionální zabarvení a je autorčinou prvotinou v beletristické tvorbě pro dospělé.