Čas tajných přání (1992)
Kapce je dvanáct, když se s rodiči přestěhuje na Malou Stranu. Zvědavě prozkoumává své nové okolí a seznamuje se s jeho obyvateli. Jsou to svérázné postavy se zajímavými osudy, které dívku vzrušují a někdy jí tak trochu nahánějí strach. Spřátelí se se svou novou spolužačkou Terezou toužící po herecké dráze, pozná i Radka, který se pyšní podivnou, originální sbírkou a v jehož přítomnosti poprvé pocítí zvláštní, ne nepříjemné šimrání v břiše. Že by první láska? Ale v Kapčině životě je tolik jiných věcí, o nichž musí přemýšlet, mimo jiné i neutěšená politická situace zasahující do života tatínka i celé rodiny. S pomocí přátel, vrozeného optimismu a v neposlední řadě tajemných schodů, které dokážou plnit skrytá přání, se však Kapka přes všechny problémy dostane.
česky vydal Albatros 1992, ilustroval Jan Černý
Na obálce knihy Čas tajných přání (ilustrace Jana Černého) se točí karneval, který výstižně představuje proměnlivost života, v němž putuje dvanáctiletá hrdinka Kapka. Děj jejího příběhu se odehrává Na Malé Straně v konkrétním čase. Iva Procházková v tomto románu překračuje horizont intimity zobrazovaných vztahů dětí a dospělých a v hrdinčině prožitku rozkrývá nejen atmosféru jakékoliv dusivé a mrtvolné totalitní doby, ale i její provázanost s lidskou lhostejností a zejména pokrytectvím.
Kapka, která za své jméno vděčí otcovu snu – „spadla rodičům z nebe již nečekaně“, se stěhuje se svými rodiči, otcem sochařem a matkou lékařkou z Libně na Malou Stranu. Hned první den se seznamuje s jejími obyvateli, kteří jsou jakýmsi ztělesněním místní zašlé a zároveň mystické atmosféry. (.) Minulost i přítomnost Prahy ožívá nejen ve znameních a sochách, ale i v četných odkazech do hluboké historie a v autorčiných reminiscencích do doby nedávné. (.)
Iva Procházková nezapře hlubokou spřízněnost, a to nikoli pouze rodovou, s českou literaturou. Vytváří sice novodobé charaktery dětí a dospělých, ale ty nepostrádají autentickou příchuť nerudovských malostranských lidiček. (.)
Dějová linie příběhu se uzavírá, jeho vrcholné významové sdělení je spjato s Kapčiným vnitřním monologem, ve kterém uvažuje o smyslu lidské existence v mikrokosmu: „Na malý okamžik si velmi přesně uvědomí své nepatrné postavení ve vesmíru a s opravdovou fyzickou bolestí uhnízděnou kdesi mezi žaludkem a plícemi zoufá nad vším, co jí v temnotě noci a bezbřehého nevědomí uniká.“ Tato hrdinčina slova představují otevřený konec prózy, který je prost banality, ale v němž je obsažena víra ve vlastní síly a ve smysluplnost života. Je v nich ukryta hluboká autorčina zkušenost, kterou v Čase tajných přání dokázala přetavit v nadčasovou uměleckou výpověď. Tajných přání čas budou prožívat další a další -náctiletí na celém světě, světě v neustálém ohrožení, ve kterém se mísí obava o osud planety s obavami o ztrátu základní lidské důstojnosti. A pro ně zejména je určen příběh, „který se mohl udát jedině na jaře a jedině v Praze“.