Karolína, stručný životopis šestnáctileté (1999)

Karolína, stručný životopis šestnáctileté (1999)
Žánr
Bücher für Kinder und Jugendliche
Nakladatelství
Albatros

Napsat stručný životopis se snadněji řekne než provede. Obzvláště pro Karolínu je to těžké, neboť přes své mládí toho opravdu hodně prožila. Kromě toho si dokáže všímat i událostí v blízkém okolí. S osobním zaujetím vypráví o dědečkovi, který „umřel na mlčení“, o babičce, kterou komunistická komisařka vyhodila z baletního souboru Národního divadla, o rodičích, kteří se potkali, když mamince došel benzín, i o své velké lásce Lvovi, o němž si všechny spolužačky nechají zdát. Je to právě Lev, kvůli kterému Karolína spadne z kostelní věže a musí se vzdát kariéry, kterou si naplánovala. Tvrdohlavost, Karolíně vlastní, ji přiměje obrátit se novým směrem, učit se novým věcem, dát důvěru novým lidem ve svém životě.

 

 

Vám se řekne stručný životopis! Ale jak se rozhodnout, o čem psát a co vynechat? Stručnost, aby bylo jasno, nikdy nebyla mojí silnou stránkou. Mám ráda detaily, poznámky na okraj, odmlky v řeči – všechno to skryté, nedějové, pro mě rozhodující.

Další věc, se kterou budou potíže, je čas. Nejspíš se vám zdá  správné, abych svůj životopis začala druhým dubnem roku 1982, kdy jsem se narodila, já sama však na ten den nemám jedinou vzpomínku. Byl to pátek. Tatínek tvrdí, že pršelo, maminka si pamatuje na sluneční záblesky v okně porodního sálu. Babička, která už tenkrát začala zasahovat do mého života, ví naprosto přesně, že do drogerie na Dejvické ulici, kde v té době pracovala, přivezli barevné nočníky na rozkošných malých kolečkách – něco do té doby v Praze nevídaného. Honem mi jeden koupila, protože se však nemohla rozhodnout mezi modrým a růžovým, vybrala nakonec zelený, čímž výrazně ovlivnila můj osud i vkus. Od raného dětství miluju zelenou.  Dodává mi sílu.  Odvahu k činu. Pokud nemám něco zeleného na sobě, vím, že můžu očekávat smůlu a neúspěch, ne li  horší věci. Tenkrát, když jsem spadla z věže ranovského kostela, měla jsem modré džínsy a žluté tričko. Proto jsem si zlomila bércovou a klíční kost. V kapse mi šťastným nedopatřením uvízl zelený lístek od kina, zmuchlaný a vybledlý praním. Proto jsem se nezabila. To jen tak na okraj.

O prvních létech svého života toho vím, stručně řečeno, asi tolik jako o dětství Shakespeara. Ještě stručněji řečeno: nic. Prý jsem prováděla různé kousky. Maličkosti, jako každé dítě. Spolkla jsem playmobilovou sekerku. Ztratila jsem se tatínkovi před pražským hlavním nádražím a našli mě v Kolíně na náměstí. Vypila jsem maminčin lak na nehty. Zapomněla jsem zavřít kohoutek u umyvadla a vyplavila mateřskou školku. Ustřihla jsem kus babiččiny divadelní blůzy, protože jsem potřebovala peřinku pro panenku. Snědla jsem kočičí vitamíny, podporující růst srsti. To všechno si nepamatuju. Možná jsou to lži. Možná jsem byla  hodné a nudné dítě a dospělí si tyhle historky vymysleli dodatečně, aby vnesli do svého i mého života trochu akce. Anebo jsem to všechno prožila v nějakém dětském polospánku, ze kterého jsem se probrala teprve u paní Líbalové.

Paní Líbalová měla dlouhý krk a dlouhé sametové vlasy, které si spínala na temeni sponkou ve tvaru pavouka. Vedla baletní studio kousek od Stromovky a probudila mě z mojí dětské hypnózy, nebo co to bylo, tím, že otevřela velkou skříň v rohu šatny a ukázala mi řadu trikotů a sukniček, po kterých touží každá holčička a určitě i mnoho chlapečků, jenže ti mají smůlu, protože je nikdy nedostanou. Jedna suknička byla zelená, na tu jsem  ukázala. Trikot na mně trochu visel, ale maminka zahnula ramínka a zaplatila mi u paní Líbalové baletní hodiny, do kterých ovšem neměla čas mě vodit, takže se mnou chodila babička. To mělo mnoho výhod. Především tu, že babička se v baletu vyznala, neboť kdysi sama tančila ve sboru Národního divadla. Když na mě paní Líbalová pokřikovala přes sál své obvyklé připomínky jakoKarolíno, máš mrtvý záda! Nevyvaluj břicho jak sud! Zadek zatáhni! Utíká ti rameno! Dýchej v tom relevé, nebo mi zmodráš!, neděsila se babička ani tvrdých výrazů mé učitelky ani mojí zdánlivé neohebnosti, ale procvičovala se mnou doma přesně ty partie a pozice, které mi dávaly zabrat. Druhý důvod, proč jsem ráda k paní Líbalové chodila, byl ten, že mi babička po cestě vyprávěla.

Vy se v Praze asi vyznáte, takže nemusím popisovat cestu z Klárova ke Stromovce. V zimě jsme jezdily tramvají, na jaře a na podzim jsme chodily přes Letnou. Babi, povídej něco! začala jsem loudit většinou hned před naším domem. Babička se naoko zdráhala. Dělala, že ji povídání unavuje. Nebaví. Byla to hra. Hrála ji, aby se dělala vzácná. Aby mi její vyprávění nezevšednělo. Ve skutečnosti si se mnou povídala ráda, protože si tím vybavovala pocity a lidi, na které by jinak zapomněla. Třeba tu tlustou komisařku, co si kdysi dávno zavolala babičku k sobě do kanceláře, aby jí sdělila, že nadále nemůže být členkou baletu Národního divadla, protože její muž je zrádce a sedí ve vězení. Já jsem ho tam neposadila, odpověděla babička, která už jako mladá měla  odpověď vždy po ruce. Tlustá komisařka však babiččinu pohotovost neocenila. Národní divadlo je první scéna tohoto státu a my nedopustíme, aby jejími členy byli lidé, kterým to myslí postaru! vysvětlila babičce. Následně ji vyhodili z divadla a musela jít vařit obědy do školní jídelny na náměstí Svobody.

Bewertungen & News

Eine Handvoll Daten

1953 geboren in Olmütz (Tschechoslowakei) 1972 Abitur in Prag kein weiteres Studium aus politischen Gründen möglich (Vater Jan Procházka war einer der intellektuellen Führer des „Prager Frühlings“) 1975 das erste…

Die autobiographischen Erinnerungen in meinen Büchern

Die Kindheitserinnerungen, oder das, was ich für Erinnerungen halte, bilden einen großen Teil meines Schreibprozesses. Einige ganz bewusst, andere unterschwellig. Als ich die Vorbereitungen für meine ersten Geschichten traf, war…

Friedrich-Gerstäcker-Preis für Jugendliteratur an Iva Procházková für „Wir treffen uns, wenn alle weg sind“

In Vorbereitung meiner Rede zum Friedrich-Gerstäcker-Preis für Jugendliteratur, der Iva Procházková für ihren Roman „Wir treffen uns, wenn alle weg sind“ ehrt, habe ich Rat suchend in „Walden“ von Thoreau…