Šel zářijovou nocí. Byla větrná, obloha hýřila hvězdami. Gevorg k nim nezvedal oči, bez brýlí neviděl ani souhvězdí Kasiopeji přímo nad hlavou. S rukama v kapsách a pohledem upřeným před sebe si jako obyčejně zkracoval cestu mezi temnými bloky panelových domů. Šel rychle, žádný jiný zvuk než jeho kroky a vítr ve větvích nerušil klid spícího sídliště. I proto zaregistroval tiché předení motoru dřív, než se auto zpoza rohu vynořilo. Okamžitě pochopil, že přijelo kvůli němu. To, co si mnohokrát v duchu představoval, čeho se obával a současně se na to zkoušel připravit, se stalo skutečností. Místo si vybrali dobře, skrýt se nebylo kam. Gevorg přesto neztrácel naději; dal se do běhu. Šokující konec novináře, bleskl mu hlavou přiléhavý titulek. Vzápětí ho zavrhl. Skončit právě takhle a právě tady nebylo šokující. Česká metropole ho na smrt už od dětství navykala. Soustavně, den za dnem.
V dechu, pohybech a pulzu toho města se dal vysledovat jakýsi bezcílný toxický stereotyp. Město bloudících duší, napadlo Gevorga, když poprvé vylezl na podstavec někdejšího Stalinova pomníku a pozoroval lidi pod sebou. V jedné z nejstarších kazménských písemných památek se mluvilo o světě, kam se uchylují duše zemřelých, kteří za života nevykonali nic výrazně dobrého ani extrémně zlého, čím by si vysloužili nebe či peklo. Jejich zásluhy a hříchy se navzájem vyvažovaly a podle neznámého autora, který předkřesťanský mýtus sepsal, byli po smrti odsouzeni k existenci v Dormahoru, kde bloudili v nekonečných kruzích bez možnosti úniku. Praha byla Dormahor.
Kdyby dostal Gevorg Arojan před lety na vybranou kde žít, býval by se rozhodl pro Londýn, Paříž, Madrid, třeba i Tel Aviv. Tam všude existovaly velké, aktivní kazménské komunity. Kdyby žila matka, byla by prosadila odjezd do Ameriky, o které snila jako o zemi splněných přání. Kdyby. Kdyby není život, dobře vědí Kazméni. Kdyby jsou chyby, říkají Češi. Otec Arojan nesnil, a pokud nějaká přání měl, nesvěřoval se s nimi. Po rozpadu Sovětského Svazu přivezl Gevorga do Prahy, protože právě tady sehnal práci. Nic je tu neohrožovalo, žádné nepřátelské nálady se tu neprojevovaly. Ceny šplhaly vzhůru jako všude v zemích bývalého socialistického tábora, ale život pořád ještě nestál tolik, aby syn přičinlivého gastarbeitera nemohl získat slušné vzdělání. Gevorgův osud, osud jeho rodiny, národa, lidí za takzvanou železnou oponou, ale i na její druhé straně odjakživa utvářela politika. Zasahovala do všech oblastí života, byla všudepřítomná, Gevorga děsila i fascinovala. Vystudoval politologii.
Ani po ukončení studia nenašel pádné důvody k odchodu. Zůstal v Praze i po otcově smrti. Odvezl jeho popel do Kazménie, kde ho rozprášil v horách za otcovou rodnou vesnicí. Přestože o tom nikdy nemluvili, měl pocit, že by to pro otce byla nejpřijatelnější posmrtná alternativa. Alternativu k životu Kazménie nepředstavovala. Padal na ni stín Ruska, společná hranice připomínala časovanou bombu. Nikdo nepochyboval, že vybuchne, bylo jen otázkou, kdy k tomu dojde. Gevorg na otcovu památku uspořádal bohatou smuteční hostinu pro celou vesnici a po krátkém pobytu u příbuzných odjel zpět do Prahy. Zvykl si na její bezcílný spěch, přijal status bloudící duše.
Okamžik, kdy časovaná bomba vybuchla a na rusko-kazménské hranici se rozhořel ozbrojený konflikt, nemohl být pro Kazménii nepříznivější. Evropa procházela existenční krizí vyvolanou vnějšími i vnitřními problémy. Neměla inspiraci ani odvahu je řešit a už vůbec jí nezbývaly síly angažovat se ve válce na svém vzdáleném, viděno z Bruselu bezvýznamném východním předměstí. Ve válce, do níž bylo nota bene zapleteno Rusko, se kterým pojily Unii napjaté vztahy. V Gevorgově životě způsobila válka zásadní změnu: Jeho bloudění dostalo cíl.
Než se dnes rozloučil se svými přáteli, probírali současnou situaci. Byla čím dál beznadějnější. Pokojně spící pražské sídliště se zdálo od Jeremeše, Vaparanu (na ten měl Gevorg pod žebrem osobní vzpomínku v podobě dosud citlivé rány po střepině granátu), Gregoripolu a dalších měst jeho domoviny neskutečně daleko. Dělily je celé galaxie. Na autobusové zastávce v průsečíku dvou ulic tvořených dlouhými řadami panelových domů se Gevorg a jeho přátelé rozloučili a každý se vydal svým směrem. Po pár krocích Gevorgovi přišlo na mysl, že by měl být opatrnější a změnit obvyklou trasu. Porušování zaběhlých zvyků patřilo k samozřejmým pravidlům ochrany, ale nakonec to neudělal. Byl unavený a skrz lehkou košili mu profukoval vítr. Chtěl být co nejdřív doma.
První střela ho zasáhla do ramene, po druhém zásahu, mezi lopatky, upadl. Výstřely byly tlumené, ulice prázdná, z žádného okna se nic neozvalo. Nikdo z obyvatel mamutího bytového komplexu se noční příhodou nenechal vyrušit ze spánku. Gevorg pochopil, že nemá šanci – jeho čas v Dormahoru dospěl ke konci. Silný pud sebezáchovy zděděný po četných generacích sveřepých kazménských předků mu přesto nařizoval nevzdávat se. Navzdory bolesti a odcházejícímu vědomí úporně lezl k nedalekému přístřešku s kontejnery a zároveň věděl, že i kdyby se mu povedlo doplazit se tam, nebude v bezpečí.
Auto zastavilo, zaslechl rychlé kroky a začal odříkávat Aboon Dbashmayo. Když v Něj budeš věřit, otevře se ti nebe, slibovala kdysi matka. Naposledy se modlil ještě za jejího života, od té doby mu otčenáš nepřišel na mysl. Teď si na něj bez nejmenší námahy vzpomněl. Odříkal ho až k nehwe sebyonokh, pak přišel třetí výstřel. Mířil rovnou do srdce. Nebe se otevřelo.