Na náplavce u přístaviště výletních lodí Mariánovi zazvonil telefon. Musel zastavit, aby ho vyprostil z vnitřní kapsy.
„Kde jsi?“ chtěla vědět Lída Šotolová.
„Kousek od Čechova mostu. Za minutku budu v Rudolfinu.“
„Vem to nejdřív na František.“
„Do nemocnice?“
„Čekám tady na tebe.“
Vynesl kolo po schodech na nábřeží, prokličkoval mezi turisty a rozjel se k nemocnici. Že Lída po telefonu nerada vede dlouhé hovory, věděl, ale tentokrát byla mimořádně skoupá na slovo. Navíc z jejího hlasu slyšel rozčilení. Četl je i v jejím obličeji, když mu šla po chodníku naproti.
„Jsi v obraze?“ zeptala se.
„Od Zdeňka vím, že v Rudolfinu je mrtvá klarinetistka a ty ten případ nemůžeš dělat.“
„Řekl ti proč?“
„Střet zájmů.“
„Nic víc?“
Marián zavrtěl hlavou. Vložil do toho gesta tolik přesvědčivosti, kolik jen dokázal. Věděl, že ošálit kapitánku Šotolovou není snadné. Měla oči, které za jistých okolností (nejčastěji ve výslechové místnosti) dostávaly výraz kamenných soch. Chladný, inkvizitorský. V Praze byly takových kamenných pozorovatelů celé zástupy. Mariána už mnohokrát napadlo, že na každého, kdo jde kolem, sbírají informace a nějakou nonverbální cestou si je navzájem předávají. Z rohu na roh, z mostu na most, ze století do století. Němí informátoři, tuny vědoucího kamene. Nikdy se pod jejich pohledem necítil zcela bezúhonný. S Lídou Šotolovou to bylo stejné.
„Opravdu ti víc neřekl?“ Zpytavě si ho měřila.
„Ani slovo. Prý se všechno dovím od tebe.“
„Posadíme se na chvíli?“ zeptala se, nečekala na odpověď a chvatně zabočila do malého parčíku vedle nemocnice. „Simon Dragoun,“ řekla, když usedli na lavičku. Heslovitě pokračovala: „Čtyřicet let, klarinetista, člen filharmonie. Leží na interně. Včera večer ho sem přivezli rovnou z Rudolfina.“
„Kvůli čemu?“
„Bolesti břicha, zvracení, horečka. Nemohl dýchat, ztrácel vědomí. Udělali mu odběry, čekáme na výsledky. Doktoři mají podezření na salmonelózu, ale já si myslím… možná se to spojí.“
„Co se spojí?“
„Podle několika svědků měla Olga Brandejsová včera večer řadu totožných příznaků jako… jako Simon Dragoun.“ Krátké zaváhání a úporná snaha o neosobní tón napovídaly, že Simon Dragoun není nikdo jiný než její tajemný švagr. „U obou by mohlo jít o stejnou otravu.“
„Otravu?“ opakoval Marián překvapeně. Uvědomil si, že od chvíle, kdy se od Karocha o smrti Olgy Brandejsové dověděl, ji ve svých představách viděl ležet v tratolišti krve. „Zemřela na otravu?“
„Zatím je to nepotvrzená domněnka. Znáš Léblovou, před pitvou z ní kloudnou informaci nedostaneš. Při ohledání nám neřekla o moc víc, než že mrtvola je mrtvá. Diviš se s tím nechtěl spokojit. Hučel do ní tak dlouho, až vylezla s možností otravy. Neudělala by to, kdyby neměla něco konkrétního. Že Brandejsová podlehla vnějším zraněním, nepřipadá v úvahu, to řekla rovnou.“
„Jakým zraněním?“
„Má na krku a na hrudi několik řezných ran. Vypadají ošklivě, ale nejdou do hloubky a příčinou smrti prý rozhodně nebyly. V ohledacím listu… co ti mám dlouho vykládat, Diviš ti ho za chvilku ukáže.“
„Takže Diviš na tom dělá s námi,“ konstatoval Marián. Představa, že se opět sejdou při společné práci, ho smiřovala s předčasně ukončenou dovolenou. Poručík Diviš Mrštík byl u mordparty poměrně krátce; když přišel, měl ještě na bradě akademické mléko a Karoch ho Mariánovi přidělil se slovy: na doučení. Vyšetřili spolu vraždu kladenského policisty a od té doby se jejich cesty setkaly několikrát. Marián mu rád předával svoje zkušenosti. Na druhou stranu si musel přiznat, že od mladého poručíka sám čerpá – nejen elán, ale i inspiraci. Diviš nezapadal do řady, měl ideály. Marián z něj cítil přirozené tíhnutí k pravdě. V policejním prostředí to vůbec nebyla samozřejmá vlastnost.
„Diviš bude dělat s tebou, ne s námi, “ zdůraznila Lída.
„Nezůstaneš aspoň v širším týmu?“
„Požádala jsem Zdeňka, ať mě z toho úplně stáhne. Vysvětlila jsem mu svoje důvody.“
„Nechceš mně je taky vysvětlit?“
„Co mi zbývá,“ řekla tónem člověka smířeného s extrakcí zubu, který už nejde zachránit, a nervózně si prohrábla vlasy. Marián si až teď všiml, že má na krku perlový náhrdelník a pod sakem elegantní krajkovou blůzu. Zaraženě na ni hleděl. Oblékala se vždycky vkusně, ale s perlami a v krajkách do služby nechodívala.
„Večer jsem byla v Rudolfinu na koncertu, od té doby jsem se nedostala domů,“ vysvětlila, když zaregistrovala jeho pohled. „Všechno, co se tam seběhlo, mám z první ruky – nebo spíš z třetí lóže. Znáš Dvořákovu síň?“
„Moc ne.“
„Lóže jsou nahoře na balkoně. Slyšet je tam dobře, vidět už hůř. Ale měli jsme kliku, že jsme se tam vůbec dostali. Dlouho dopředu měli vyprodáno. Nakonec jsem sehnala dva lístky. Tedy ne já, ale Karel, vlastně Simon…“ odmlčela se, Marián na ní viděl rozpaky.
„A dál?“ pobídl ji.
„Abys tomu rozuměl, Karel je starší bratr Simona Dragouna. Pracuje tady Na Františku. Je chirurg a kromě toho můj přítel. Chci říct můj… životní druh,“ vypravila ze sebe s námahou.