Babička Marie, její dcera, na tom byla se vzděláním o něco lépe, ale přesto považovala literaturu za nejhlubší a nejdůvěryhodnější zdroj poznání pro svou osobu. Napájela z tohoto zdroje i nás, své vnučky. Během letního odpoledne na břehu Bystřičky zhltla Chaloupku strýčka Toma a celou nám ji cestou domů odvyprávěla. Mezi sbíráním hříbků na Svatém Kopečku stihla přečíst Židovku z Toleda, zručně příběh přetavila do podoby dětským uším srozumitelné, a když nás večer autobus vyklopil na náměstí u kašny, měl pan Feuchtwanger další dvě ne-li čtenářky, tedy určitě obdivovatelky. Žádné téma nebylo dost těžké, žádný příběh příliš složitý, aby ho babička nebyla schopna předat s jasným posláním dál. Poslání znělo: Kdo čte, nenudí se, protože má vždycky o čem přemýšlet.
Když jsme se přestěhovali do Prahy a můj otec založil svou první knihovnu, navykla jsem si zahánět nudu a chodit do ní pro podněty k přemýšlení automaticky, aniž bych se ptala. Nikdo mi neřekl, co můžu číst a co ještě ne, tak jsem to brala šmahem. Vojnu a mír na přeskáčku s Kubínovými pohádkami, Hrozny hněvu v těsném závěsu za Třemi mušketýry, Pohádku máje takřka současně s Fiestou. Samozřejmě jsem spoustě věcí nerozuměla, ale to mě vůbec neodrazovalo. Naopak, to neznámé, nevysvětlitelné ve mně opojně bublalo a dávalo mi pocit, že sdílím s autorem tajemství. Co na tom, že mu nerozumím, jednou ho dešifruji.
Obvodní knihovna u nás v Dejvicích byla malá a chodila jsem do ní jen tehdy, když už jsem měla opravdu zoufalý pocit čtenářského hladu. Překladové západní literatury jsem v regálech moc nenašla, ale zato jsem tam objevila skvosty, které se v naší domácí knihovně nevyskytovaly. Bez doporučení ochotné paní knihovnice bych určitě nevěděla, kde je Tichá dolina a že jsou v ní partyzáni, kteří nakonec zachrání opuštěné děti, nekamarádila bych se s Usťou, nebyla bych členem Timurovy party, nepřekonávala bych s Guljou čvrtou překážku a na obzoru plachtu bílou bych pravděpodobně taky nespatřila. Neříkám to s ironií – všechny ty sovětské příběhy jsem hltala s nadšením, které mi shovívavě zamlžovalo zrak, takže jsem některé demagogické nehoráznosti prostě neviděla.
Ve věku třiceti let jsem na tom se vzděláním byla o něco lépe než moje babička, ale ne o mnoho, protože mi ministerstvo školství vzkázalo, že je v rozporu se zájmy našeho socialistického státu, abych šla na univerzitu. Prý mohu být ráda, že mě nechali odmaturovat. Byla jsem ráda a soustředila jsem se tedy na jiné věci než studium. Například na svou zodpovědnou práci uklizečky a na své spisovatelské začátky. Vědoma si toho, že spisovatel nesmí být blb, dobývala jsem své poznání – podobně jako prababička Žofie a babička Marie – z knih. V té době už jsem byla nejen matkou dvou dětí, ale spolu se svým mužem rovněž majitelkou velké knihovny. Zabírala celou stěnu našeho malostranského obývacího pokoje a byly v ní zastoupeny všechny žánry od poezie přes beletrii domácí a překladovou až po hudební, divadelní a filmovou literaturu. Mnohé z těch knih jsme podědili po mém či manželově otci, na mnohé jsme si vystáli čtvrteční fronty před knihkupectvím, zbytek jsme vyštrachali po různých antikvariátech. Pyšně jsme se na knihovnu dívali. „I kdyby už nám žádná kniha nepřibyla, tohle nám bude stačit na celý život!“ říkali jsme si. Jenže život nás postavil tak jako mnoho jiných na rozcestí a dal nám na vybranou, zda odejít, či zůstat. Po důkladném zvážení svých šancí a budoucnosti našich dětí (před svým vnitřním zrakem už jsem viděla dopis z ministerstva školství, který by nepochybně dostala naše dcera po maturitě) padlo rozhodnutí: odejdeme.
Činíce neohrabané přípravy k tajnému opuštění republiky jsme nelitovali ničeho, co tu po nás mělo zůstat, jen knihovny. Ta nám trhala srdce. Rozum však velel, abychom hleděli vpřed a neotáčeli se. Nejvzácnější svazky jsme odnesli do Divadelního ústavu, do Národního muzea, do Památníku písemnictví. Něco si rozebrali přátelé, něco příbuzní. Zbytek zůstal v bytě, a když jsem zaklapla dveře a naposledy scházela po našich schodech na ulici, byla jsem si jistá, že knihovna mi v exilu bude chybět ze všeho nejvíc. Mýlila jsem se. Chyběly nám polštáře, nádobí, dětské oteplovačky a babička, nechyběly nám knihy. Ať už jsme se ocitli ve Vídni, v Ramsau, v Kostnici či v Brémách, všude jsme našli krásné, dobře zásobené městské knihovny se svazky v mnoha jazycích a s možností objednat si knihy i ze zahraničních knihoven. Když jsem například pracovala na divadelní hře o Erasmu Rotterdamském, byl mi ve vídeňské universitní knihovně umožněn přístup k jeho dopisům s Lutherem, když jsem psala o Antonu Pavloviči Čechovovi, zajistila mi knihovnice v Brémách přísun potřebné literatury v ruštině z východoněmecké knihovny v Magdeburgu. Ptala se mě tenkrát, jestli nechci něco objednat i z Československa – prý by to zařídila. České knihy však za námi posílala rodina anebo nám je půjčovali exiloví kamarádi. Zkrátka zjistili jsme, že člověk se může pohybovat po světě nalehko, bez vlastní knihovny.
Navštěvovat veřejné knihovny stojí sice trochu víc námahy, ale ta je bohatě vyvážena dobrodružnými objevy, které vás tam očekávají. Někdy jsou velmi inspirativní. V Brémách jsem sice marně hledala básně Robinsona Jefferse v německém překladu, ale místo nich jsem objevila Statečného vojáka Prochasku (bohužel už asi nikdy nezjistím, zda to byl můj vzdálený předek), který bojoval v několika bitvách proti Napoleonovi, a teprve když byl zabit, zjistili jeho kamarádi, že udatný Prochaska byl žena! No není to námět na novelu? Při jiném hledání, tentokrát už zpátky doma v knihovně na Mariánském náměstí, co vidím: hned vedle publikace o šlechtických rodech, kvůli níž jsem tam přišla – smolná kniha města Rokycan! Případy čarodějek, kacířů a jiných prokazatelných nepřátel zbožného lidu jsou překvapivě početné a mučení těch bídáků je líčeno do plastických detailů, takže myšlenka na sepsání dramatu či scénáře se přímo vnucuje.
Dnes, ačkoli si nemyslím, že budu znovu emigrovat, a dokonce neuvažuji ani o stěhování, udržuji svou domácí knihovnu malou. Je v ní jen to nejnutnější a nejoblíbenější. Všechno ostatní si půjčuji (a většinou také vracím). Tento stav mi vyhovuje ze dvou důvodů. Za prvé nerada utírám prach z hřbetů knih a za druhé se coby blíženec, tedy osoba neustále pokukující po novinkách, jen výjmečně znovu pročítám tím, co už znám. A abych se vrátila zpět k prababičce Žofii – v něčem se jí začínám podobat. Kapičku pod nosem sice ještě nemívám, ale houpací křeslo už jsem si pořídila.
Pro Knihovnický zpravodaj Vysočina, Praha, 9.1.2006
