Před svým exilem v roce 1983 vydala u nás jediný titul pro mládež Komu chybí kolečko? (1980), který již napověděl její budoucí svébytné umělecké směřování, vyznačující se tvarovými experimenty a nově uchopenými tématy identity dětí a dospívajících. Z próz, které jsou určeny o něco starším čtenářům, rozvířily „stojatou tůňku“ české prózy pro mládež tyto příběhy: Čas tajných přání, Únos domů, Soví zpěv a Jožin jede do Afriky. Hrdinka z Času tajných přání žije v Praze; svou cestu do dospělosti hledá v tajemstvími opředeném prostoru Malé Strany a v nově poznaném pocitu „bezčasí“ totalitního režimu. Iva Procházková zde odkrývá v literatuře pro mládež výjmečné politické téma. (…)
V Únosu domů utíká hrdina – sirotek – ze své nové rodiny, kde sice žije v materiálním dostatku, ale v citově vyhaslém prostředí. Nalézá novou početnou rodinu, žijící v úzké symbióze s přírodou, která jej přijme za svého právoplatného člena. (…)
Paralelní prostor poznává malý Jožin na své cestě do Afriky, kam se jede léčit ze syndromu únavy a přenese se do mytického prostředí, kde do každodenního života vstupují bájná antropogonická vyprávění („každý má svou hvězdu, jejíž svit nás provází po celý život“) a podniká se šamanem rituální csetu k hoře Bhanga za probuzením svitu své hvězdy. (…)
Příběhy s dětským hrdinou ve světovém kontextu od třicátých let dvacátého století často přejímaly závažná společenská, později tabuizovaná témata (zrání hrdiny ve společenských a politických vztazích doby, proměny hodnotové orientace, falešné hrdinství, osamocenost, problémy dospívání, rozvodu a neúplných rodin, otevřené vztahy, erotika, rasové a ekologické problémy, život s handicapem) a vypravěčské postupy literatury pro dospělé (využívání ich-formy, vnitřního monologu, experimentu). Mnohá taková díla tvoří světový kánon literatury pro děti a mládež a vracejí se k nim další generace (například u nás známá tvorba E. Kästnera). Do proudu těchto prozaických experimentů lze zařadit i další román Ivy Procházkové Soví zpěv.
Zatímco celý svět napjatě naslouchá houkání sovy studenta kouzelnictví a magie Harryho Pottera, písnička o sově pálené v tomto románu je zpěvem na vážnější notu. Vymyslela ji jedna z hlavních postav, sedmnáctiletá Rebeka, když bývala jako dítě sama doma. Nečekaně ji vyslechne Armin, její vrstevník, ze záznamu PPP (personální počítačový poradce) v civilizačním centru. V románu s prvky antiutopie se monology a snové vize hlavního hrdiny Armina střídají s dialogy (mluví lidé mezi sebou nebo i s počítači), deníkovými záznamy a publicistickými komentáři, jejichž koloběh posouvá děj v rychlém sledu k blížící se kolizi – novodobé potopě. (…)
Literární noviny,19.12.2001 (zkráceno)