Tanec trosečníků (2020)

Tanec trosečníků (2020)
Genre
Antiutopie – young adult
Verlag
Práh

Hlavním hrdinou zneklidňující prózy, která žánrově zabíhá do antiutopie, je romský mladík Mojmír Demeter. Vyrostl v dětském domově, vyučil se kuchařem, má kamaráda gádžu Egona Weise a plánují spolu, že vydělají spoustu peněz, podívají se k Mrtvému moři, aby na vlastní oči spatřili kolébku naší civilizace, a po návratu si chtějí otevřít restauraci. Mojmírovi je osmnáct let a tráví léto v Jizerských horách, kde se stará o paní Kalábovou, svou srdcem zvolenou babičku. Je těžce nemocná, ale odmítá se nechat hospitalizovat. Chce zemřít doma. Do odevzdaného čekání na smrt, která je sice nevyhnutelná, ale vzhledem k jejímu stáří ne smutná, nečekaně vstoupí drama celé civilizace. Pandemie záhadné nemoci EBS, která se rovná středověkému moru, postihuje coby vyšlechtěný civilizační virus pouze člověka, zbavuje jej tělesné schránky a odtrhává ho od hmotných statků, jimiž se obklopil. Mojmír jako jeden z mála přežívá. Spolu s ním se zachrání i dívka Jesika. Vztah obou mladých lidí se podobá vztahu dvou trosečníků na pustém ostrově. Svět po pandemii už není tím, který známe, platí v něm jiné hodnoty, jiné zákony. Je v něm vůbec možná láska?

druhé, aktualizované vydání
Kniha byla oceněna Cenou Friedricha Gerstäckera 2008 a Evangelickou cenou za literaturu 2008

 

 

Z rozhovorů k druhému vydání (2020):

Tanec trosečníků je v dnešním kontextu bez nadsázky vizionářský – pojednává o neznámé smrtící pandemii. Napsán byl v roce 2005. Kde se tehdy to téma vzalo?
Že se může naše civilizace prakticky ze dne na den zhroutit, snad napadlo tu a tam každého. Svět, který jsme vytvořili, není věčný. Jeho stabilta klame. Nemáme pod kontrolou chování vesmíru ani zeměkoule, dokonce ani své vlastní zdraví. Vše může změnit mimořádně silná sluneční erupce, pád obřího meteoritu anebo zhoubná pandemie. Před poslední eventualitou varovali virologové už před mnoha lety. Jejich výstraha ve mně neprobudila strach, ale spíš tvůrčí inspiraci.

Pro koho jste román psala?
Pro věkovou skupinu „young adult“ a také hodně pro sebe. Strašně mě bavilo představovat si svět bez lidí, respektive s hrstkou jakýchsi trosečníků, kteří pandemii přežijí. Jejich svět už není ten, který známe dnes. Platí v něm úplně jiná pravidla a panují jiné vztahy.

Jsou to vztahy, o které vám šlo v první řadě?
Většina autorů beletristické literatury se zabývá vztahy, ani já nejsem výjimkou. Na druhou stranu věnuju ovšem samotnému průběhu pandemie dost velký prostor. Když kniha v Německu roku 2005 pod názvem “Wir treffen uns, wenn alle weg sind” vyšla, dozvěděla jsem se od vídeňského známého, t.č. úředníka v bruselských strukturách Evropské Unie, že můj román zaujal jakousi krizovou komisi, která knihu z hlediska prevence dopadů případné pandemie jako insprirativní zdroj analyzuje. Společně jsme se zasmáli, že činovníci EU vyfasovali Procházkovou jako povinnou četbu. Přišel rok 2020, objevila se korona a vzpomínka na dávné setkání se vrátila – už bez humorného přídechu. Exkurs do antiutopie se událostmi letošního roku přiblížil realitě.

V čem se liší nové vydání od toho původního?
Aktualizovala jsem je na základě některých nových vědeckých poznatků a technologií a hlavně mé vlastní osobní zkušenosti. Udělala jsem i menší jazykovou úpravu.

Román vychází znovu v době, kdy je slovo pandemie součástí každodenního slovníku. Neděsí vás, jak moc prorockou knihu jste před pár lety napsala?
Už několikrát se mi stalo, že jsem ve svých příbězích něco takzvaně předpověděla. Ve skutečnosti jsem však jenom věnovala pozornost některým fenoménům, prostě byla jsem „na příjmu“. Na druhou stranu nezapírám, že mě to prolnutí mé fantazie a reality trochu znervózňuje.

V knížce je nakousnuto i další ožehavé téma současnosti, hlavní hrdina je romské národnosti. Problematika menšin hýbe světem, stejně jako pandemie. Je to jen dílem náhody, nebo záměrně vyhledáváte a propojujete aktuální témata?
Problematika menšin podle mě hýbe světem už od dob prvních primátů. Nechci otázku zlehčovat, chci jen říct, že její aktuálnost nemizí. Každá společnost má své menšiny, své xenofobní či rasové podhoubí a připadá mi logické, že se k nim spisovatelé vyjadřují, respektive že je reflektují ve své tvorbě. Do toho, jak se cítí Rom v Čechách, se samozřejmě nemůžu vžít, ale posloužila jsem si svou vlastní zkušeností uprchlíka. Uprchlíci jsou taky menšina a jsou vůči některým projevům a postojům většiny velmi vnímaví, někdy až přecitlivělí. V Tanci trosečníků se mi to, že přežije mladý Rom Mojmír, dostalo do příběhu tak nějak organicky a myslím, že to dobře funguje.

Patříte k těm, kteří mají tendenci vše zlehčovat jako Mojmír?
On situaci zlehčuje, dokud ji nepozná na vlastní kůži. Potom naopak prožívá okamžiky strachu a bezradnosti. I ty ale pomíjejí, když se na obzoru objeví něco pozitivního, k čemu se může upnout, třeba vztah k hezké, i když rozporuplné dívce Jesice. Já se taky snažím nahlížet dnešní situaci spíš z optimističtějšího konce. Všichni utrpíme nějaké škody, to je jisté, ale zároveň si můžeme ověřit, jak jsme na tom se svou sociální zralostí a schopností zvládat déletrvající obtížné stavy.

Myslíte si, že se dnešní svět řítí do podoby toho, který jste v knize představila čtenářům?
Svět, který představuji čtenářům, také není definitivní. Pandemie ho nastolí, ale zub času na něm bude nevyhnutelně pracovat a měnit ho. Tak jsem to při psaní cítila. Když jsem dospěla k poslední kapitole, zkusila jsem se vážně identifikovat se svými hrdiny a napsala jsem ten konec tak, abych byla schopná v tom řídce obydleném světě žít.

Můžeme se v dohledné době těšit na nějakou vaši další vizionářskou knihu s tématem, které hýbe světem?
Na takovém tématu jsem se vyřádila ve své poslední knize Nekompromisně, která vyšla loni. Je to román, v němž se na napínavém příběhu rozkročeném mezi Prahou a Moskvou snažím ukázat vražedné aktivity a špinavé metody tajných služeb. A i když případ otravy Alexeje Navalného aktuálnost mého románu potvrzuje, žádné vizionářství si nepřipisuji. Jak už jsem na začátku řekla, jsem jenom „na příjmu“.

Bewertungen & News

Eine Handvoll Daten

1953 geboren in Olmütz (Tschechoslowakei) 1972 Abitur in Prag kein weiteres Studium aus politischen Gründen möglich (Vater Jan Procházka war einer der intellektuellen Führer des „Prager Frühlings“) 1975 das erste…

Die autobiographischen Erinnerungen in meinen Büchern

Die Kindheitserinnerungen, oder das, was ich für Erinnerungen halte, bilden einen großen Teil meines Schreibprozesses. Einige ganz bewusst, andere unterschwellig. Als ich die Vorbereitungen für meine ersten Geschichten traf, war…

Friedrich-Gerstäcker-Preis für Jugendliteratur an Iva Procházková für „Wir treffen uns, wenn alle weg sind“

In Vorbereitung meiner Rede zum Friedrich-Gerstäcker-Preis für Jugendliteratur, der Iva Procházková für ihren Roman „Wir treffen uns, wenn alle weg sind“ ehrt, habe ich Rat suchend in „Walden“ von Thoreau…