Uzly a pomeranče (2011)

Uzly a pomeranče (2011)
Žánr
Tvorba pro děti a mládež
Nakladatelství
Albatros

Román pro dospívající, ve kterém velkou roli hrají koně. Koně jako sny, koně jako vyjádření touhy po nespoutanosti, koně jako závazek, koně jako láska.

Darek, kterému táhne na čtrnáctý rok, žije se svým otcem a mladší sestrou v horské vesnici na moravském Slezsku. Po smrti matky, ke které měl velmi něžný, silný vztah, se jeho život změnil. Musel se vzdát některých plánů, větší povinnosti s sebou však nesou i víc svobody. Dospívá rychleji než většina jeho vrstevníků a lidé kolem něj si to uvědomují. Není náhoda, že o něj jeví zájem o rok starší Hanka, že se s ním otec radí o svých projektech a nápadech, že se na něj spoléhá invalidní soused.

V důsledku hospodářské krize přijde otec o zaměstnání a vydělává si příležitostným truhlařením, brigádami na stavbách nebo v lese. Nenese svou situaci lehce, jeho sklon k nadměrnému pití alkoholu se prohlubuje. Vtom se však objeví dávný kamarád Anton a otevře mu nové životní perspektivy: budou společně chovat koně. Darek je nadšený a pomáhá otci ohradit pastviny a postavit stáj. S koňmi se do jeho jednotvárného života dostává nejen prvek dobrodružství, ale i určité prestiže. Najednou má navrch dokonce nad Hugem, svým dlouholetým nepřítelem a rivalem.

Příběh spojuje dobrodružné prvky s prvními něžnými náznaky erotického vztahu; nad vším dominuje silná touha dospívajícího kluka po akceptanci, lásce a odstranění krutostí páchaných jak na lidech tak na zvířatech.

vydal Albatros 2011, ilustrace Jiří Franta

 

 

Darek nedokázal od neopakovatelného originálu před sebou odtrhnout pohled. Předtím, když pozoroval Hančinu ruku na Krokantově krku, napadlo ho, že vypadá umělecky, teď měl ještě silnější pocit výtvarného zážitku.

„Hanko, ty jsi…,“ začal a zase zmlknul. Nevěděl, co říct. Hezká? Krásná? Jako obrázek? Brrr, všechno znělo naprosto kýčovitě. Banálně. Cítil, že rudne a zmateně sklopil oči. V jeho zorném úhlu se ocitlo Hančino břicho. Znal je. Občas jí vyčuhovalo z krátkých topů a ustřižených tílek. Teď ale bylo jiné. Něco se na něm blýskalo. „Ty sis nechala propíchnout pupík!“
„Udělala jsem to v Praze,“ přikývla rozzářeně. „U tety. Je v těchhle věcech ohromně pokroková. Sama má pírsink všude, kde se dá. Naši to ještě nevědí.“
„Co? Že má teta pírsink?“
„Že ho mám já! A to není všechno!“
Pootočila se a Darek uviděl malý obrázek  pod lopatkou.
„Co to je?“
„Kérka. Líbí se ti?“
Darek se naklonil blíž. V kuželu světla padajícího seshora vikýřovým oknem rozeznal malou postavičku s podivnými rohy.
„Nechala sis na záda vytetovat ďábla?“
„To je Anubis, bůh s psí hlavou,“ vysvětlila. „Podle egyptského horoskopu jsem se narodila v jeho znamení. Dává na mě pozor. Pokouše každýho, kdo by mně chtěl ublížit. Vytetovali mi ho přesně podle mojí předlohy. Sluší mi?“
Váhal. Dá se o hřebíku v pupku a psím bohovi na zádech říct, že sluší? Podle něj to byly zbytečné doplňky. Možná ozdobné, ale zároveň agresivní. Musel myslet na to, jak Hančinu akátovou kůži rozbodávala tetovací a piercingová jehla a nechávala za sebou krvavou cestičku. Představoval si Hančin bolestí stažený obličej a skousnuté rty. Uvažoval, na co asi myslela, když se tak nechala týrat. Podle radostného vzrušení, se kterým Darkovi své pražské výdobytky předváděla, bylo jasné, že je na ně pyšná.
„Tak líbí se ti?“ naléhala netrpělivě.
„Moc.“ Slyšel, že tón jeho hlasu není dostatečně nadšený, a rychle dodal: „Fakt. Je to tak trochu pokračování tvojí facebookové galerie.“
Vážně se na něj podívala.
„Pokud je tohle galerie,“ řekla, „tak tajná. A  ty jsi první a jedinej návštěvník.“
Hmátla po tričku a znovu si je přetáhla přes hlavu. Anubis zmizel. Darek cítil, že se ho zmocňuje radost. Šířila se v něm divoce a nekontrolovaně jako lesní požár. Nenechávala za sebou spáleniště, ale hřejivý pocit silného, dosud nepoznaného zážitku. Sdílel s Hankou něco důvěrného! Důležitého! Svěřila mu tajemství. Ne Slimákovi s jeho nablblou motorkou a třemi fousy na bradě, ale jemu, Darkovi, dovolila, aby se na ni podíval. Dala mu najevo, že mu věří. Že je pro ni jedinečný. Řekla mu o Anubisovi. Bylo to tak závratné, až se mu z toho zatočila hlava. Cítil nutkavou potřebu taky pro ni něco udělat. Něco specielního. Něco, čím by tu intimní vzájemnost potvrdil. Ale co? Co?!

Recenze & Aktuality

Můj vztah ke knihám a knihovnám

Prababička Žofie sedí ve svém houpacím křesle, kapičku pod nosem, brýle na nose a v rukou knížku. Taková je moje nejranější vzpomínka na olomoucký domov.

Jana Čeňková – Nad knihami Ivy Procházkové

Iva Procházková (*1953) je svým záběrem tematickým i žánrovým přední prozaičkou české literatury pro děti a mládež devadesátých let dvacátého století. Celá její tvorba z tohoto období byla vydávána v…

Kateřina Ctiborová – Nejnovější román Procházkové Nazí je hlavně o samotě, neporozumění a bezradnosti

Iva Procházková je česká spisovatelka, která se soustředí na tvorbu pro děti a mládež. Kromě knih píše i televizní a divadelní scénáře. Část svého života prožila v Německu, proto její…