Když byla Caterina malá, ze všeho nejvíc si přála panenku. Nikdy ji nedostala. Rodiče neměli peníze na kupování hraček a Caterina se musela spokojit s chováním hadříků nebo pomalovaných klacíků. Některé byly moc krátké, jiné zase hubené, vždycky jim něco chybělo. „Až budu velká, budu mít opravdovou panenku, uvidíte! Nic jí nebude chybět!“ říkala. A protože čas nepostává, ale uhání, ani se nenadála a byla velká.
Chlapečkovi, který se jí jednoho dubnového večera roku 1452 narodil, nejprve spočítala prsty u rukou i u nohou a důkladně si ho prohlédla od hlavy až k patě. Pak si spokojeně oddechla. Nic mu nechybělo. Měl všechno, co má opravdová panenka mít. Navíc řval do teplé jarní noci jako lev. Dala mu jméno Leonardo.
Ani Caterina ani nikdo jiný v té chvíli netušil, že Leonardo se od ostatních novorozeňat přece jen liší. Měl něco navíc. Něco mimořádného, zatím neviditelného, co se však už brzy mělo projevit: talent, nad kterým budou lidé žasnout ještě dlouhá století.
Pod horkým toskánským sluncem rostou děti rychle jako olivy. Leonardovi ještě nejsou čtyři roky a už běhá po celém městečku Vinci. Jednou ho div nezašlápne kůň, jindy zase vyšplhá za kočkou do věžičky holubníku. Zvířat ani výšky se nebojí.
„Dnes v noci se mi zdálo, že jsem s hejnem labutí přeletěl támhletu vysokou horu!“ ukazuje otci Pietrovi na kopec za městečkem. „Když jsme se pak snesli k řece, dal jsem si hlavu pod křídlo a usnul jsem.“
Otec Pietro se usmívá. „Lidé nejsou ptáci, nemůžou létat,“ vysvětluje synovi. Leonardo ví své. Vezme proutek a do měkké hlíny kolem lisu na olivy nakreslí letícího muže. Noční liják kresbu beze zbytku spláchne, ale Leonardovi to nevadí. K narozeninám dostal od dědečka Antonia tužky a arch papíru, nakreslí muže-ptáka znovu a žádné kapky deště už ho nesmažou.