Kam zmizela Rebarbora? (2004)

Když bylo Rebarboře šest let, zavedl ji Florentýn do školy k zápisu.
„Umíš nějakou písničku, Rebarboro?“ zeptala se paní učitelka. Rebarbora se krátce zamyslela a pak přikývla.
„Umím o psovi,“ řekla. „Ale nevím, jestli si vzpomenu na všechna slova.“
„Zkus to,“ pobídla ji paní učitelka. Myslela, že Rebarbora chce zazpívat Kočka leze dírou, pes oknem. „Když nebudeš vědět, jak je to dál, napovím ti.“
„V dalekých pláních na chladném severu,
kde sníh je hrobem a noc je dnem,
žil lovec jménem  Jerry Lou
sám se svou puškou a psem,“ začala Rebarbora zpívat starou baladu, kterou znala od Florentýna. Bylo v ní hodně cizích slov a jmen, měla podivnou melodii a dvanáct slok, ale Rebarbora nic nevynechala a na všechno si vzpomněla –  i když si při zpívání málem utrhla ucho.
„To je báječné, jakou máš paměť, Rebarboro,“ řekla paní učitelka s obdivem. „Taky bych takovou potřebovala!“
„To nic není. Když si na něco nemůžete vzpomenout, zatahejte se prostě za ucho. Nebo si ho jen tak trošku promačkejte,“ poradila jí Rebarbora.
Paní učitelka za radu poděkovala, a když byla sama, hned to vyzkoušela. Promnula si nejdřív levý lalůček, pak pravý lalůček a nakonec se za obě uši pořádně zatahala. V tu chvíli si vzpomněla, že zapomněla, že její babička má svátek. Vyrazila ze třídy, horempádem utíkala do trafiky na protější straně ulice a těsně před zavírací hodinou ještě stihla koupit dárek: dvě sady kartiček s hokejisty, kteří babičce chyběli do sbírky.
Na konci léta Rebarbora dostala školní aktovku, penál, nové přezůvky a začala chodit do první třídy. Ze začátku si školu nemohla vynachválit.
„Napsala jsem nejhezčí r z celé třídy!“ chlubila se Florentýnovi. „A umím bez chyby počítat do dvaceti!“
Florentýn měl radost.
„Jen tak dál!“ povzbuzoval ji. „Počítání je moc důležité! A písmeno rtaky. Bez něj bys nemohla vyslovit ani moje, ani tvoje jméno. Jen si to zkus!“
Zkoušeli to spolu, pokřikovali na sebe celý večer Floentýne! Ebaboo! a smáli se, až je bolelo břicho. Ale uplynulo pár týdnů a Rebarbora se ve škole začala nudit. Stačilo, aby si nové slovo jednou přečetla, a už si ho zapamatovala. Stačilo, aby jednou nějaký příklad vypočítala správně, a už ve stejném příkladu nikdy neudělala chybu. Zatímco se ostatní děti znovu a znovu pletly v písmenkách i v číslicích, Rebarbora se dívala z okna a uvažovala o tom, že by bylo mnohem zábavnější plout s Florentýnem po řece než sedět ve třídě.
„Zítra do školy nejdu,“ oznámila Florentýnovi večer. „Budu ti pomáhat na parníku.“
„Copak vám odpadá vyučování? Je paní učitelka nemocná?“ podivil se Florentýn.
„Nejdu do školy, protože mě nebaví,“ vysvětlila Rebarbora. „Už všechno umím.“
Florentýn Rebarboru vyzkoušel z nové i ze staré látky, zkontroloval jí všechny sešity, nechal ji dlouho číst a ještě déle psát a počítat a nakonec uznal, že opravdu všechno, co má umět, umí – a ještě mnohem víc. Podrbal se na hlavě.
„To nejde nechodit do školy,“ řekl. „Všechny děti, co znám, chodí do školy. Je to normální.“
„Já nejsem normální dítě,“ namítla Rebarbora. Florentýn se nadechl, aby něco řekl, ale Rebarbora ho předešla.
„Nezačínej zase s tou pohádkou o nemocnici a o tom, že se tatínek s maminkou ztratili v pralese, když je odneslo tornádo na loď, která ztroskotala. Sám dobře víš, že je to blbost.“
„Blbost se neříká,“ napomenul ji Florentýn.
„Blbost beru zpátky. To ostatní ne. Jsem dost velká na to, abys mi řekl, jak to se mnou je.“
Rebarbora se tvářila nezvykle přísně, takže se jí Florentýn neodvážil lhát jako jindy.
„Tak dobře,“ řekl. „Povím ti pravdu, když mi slíbíš, že budeš dál chodit do školy. Platí?“
„A stojí ta pravda za to?“ zeptala se Rebarbora nedůvěřivě.
„Pravda stojí vždycky za to,“ odpověděl Florentýn.