V noci se Markovi o bílém koni zdálo. Přišel po schodech nahoru, sehnul hlavu, aby se neuhodil o rám dveří, a vstoupil do Markova pokoje.
„Jsem tvůj kůň! Proč mě má krmit tvůj brácha?“ zeptal se rozzlobeně. Markovi se zatajil dech a strčil hlavu až po bradu pod peřinu.
„Je starší a větší, líp to zvládne. Maminka se bojí, že máš zlou povahu,“ zašeptal omluvně a s hrůzou viděl, jak koňské oči ve tmě blýskají hněvem.
„S mojí povahou si starosti nedělej!“ odfrkl bělouš a hrábl kopytem s takovou prudkostí, až malý vlněný kobereček odsvištěl po navoskované podlaze k oknu. „Radši se podívej na sebe!“
Marek se na sebe podíval. Krčil se pod přikrývkou a přikrývka se chvěla jeho strachem.
„Jsi posera,“ řekl kůň opovržlivě. „Vsadím se, že bys na mě nevylezl ani za tisícovku!“
„Můžu za to, že nejsem větší?“
„Ovšem! Proč myslíš, že já jsem tak veliký?“ zeptal se kůň a slastně vypjal šíji, až se mu konečky uší dotkly stropu. Marek pokrčil rameny. Nevěděl.
„Protože se mi chce!“ zasmál se kůň. „A taky proto, že si nekoušu nehty!“
„Nemáš nehty! Máš.“ Marek nedopověděl. Kůň před jeho očima zmizel, do pokoje vběhlo uchvátané ranní světlo, u Markovy hlavy se rozezvonil budík a v nose ho příjemně zašimrala vůně opékaného chleba z kuchyně.