„Tatínek přinášel do holičství noviny a časopisy a sem tam nějaký účet, ale maminka čekala dopis. A ten dopis nepřicházel. A čím víc si ten dopis dával načas, tím byla maminka netrpělivější a smutnější.“
„A tlustší,“ dodá Babeta.
„Budeš mlčet, nebo chceš vyprávět sama?“ rozčiluje se tatínek.
„Budu mlčet,“ slibuje Babeta. „Já mám jenom strach, abys nezapomněl, že maminka tehdy měla takovéhle břicho, protože.“
„Protože v něm nosila děťátko,“ skočí tentokrát tatínek do řeči Babetě.
„A to jsem byla já.“
„Jednou ráno, bylo to začátkem léta, dopis konečně přišel. Maminka nedočkavě roztrhla obálku a dala se do čtení. Ale místo aby ji psaní rozveselilo, přivedlo ji k slzám. Plakala tak usedavě, až se jí spustila krev z nosu. Musela si sednout do křesla a tatínek se starým, bělovlasým pánem, kterému maminka stačila oholit jen půlku brady, jí dávali studené obklady na čelo.
Když krvácení zastavili, zeptal se ten starý, bělovlasý pán maminky, co ji tak rozplakalo. A maminka se ho zeptala, jestli dobře vidí. Starý pán odpověděl, že je mu sice osmdesát roků, ale vidí chválabohu dobře.
-Tak se podívejte, řekla maminka a ukázala na své břicho.
Starý pán se usmál.
-Budete mít děťátko, řekl vesele. -Děti jsou přece radost!
-Děti jsou radost, dala mu maminka za pravdu. -Ale moje dítě nebude mít tatínka. Protože tatínek odjel do Brazílie a tady mi zrovna píše, že už se nevrátí!
-Copak je na světě jenom jeden tatínek? podivil se ten starý pán a oholil si druhou půlku brady, protože viděl, že maminka se ten den už k žádné práci nepostaví.
„To byl starý pan Matlach,“ poznamená Babeta. „Já ho znám. On chodí vždycky se psem čurat do parku.“
„Cože?“ žasne tatínek. „Pan Matlach chodí čurat do parku?“
„Pes,“ vysvětluje Babeta, „chodí čurat do parku. „Pan Matlach sedí na lavičce a čte si noviny. Tak dál!
Pět minut před večeří (1996)
Malá Babeta miluje tatínkova vyprávění, a tak pět minut před večeří patří jen jim dvěma. A protože maminčiných pět minut se pokaždé trochu protáhne, holčička se dozví celý svůj příběh – o tom, jak se rodiče seznámili a jak se narodilo miminko Babeta, které však svět kolem sebe nevidělo. Babeta během tatínkova vyprávění znovu zažívá, jak hrozivý a přitom fantastický může být svět slepého dítěte a jak ho svou osobností a fantazií dotváří. Vosy se stávají obrovskými příšerami s velikými zuby, dešťové kapky mají krátké košilky a nahé zadečky, v dopisních schránkách dřímají draci s ostrými zuby. Babetin příběh by byl možná trochu smutný, kdyby nebyl vyprávěn bez sentimentu, s humorem a kdyby neměl ten nejšťastnější konec.
Česky vydal Albatros 1996, ilustrace Václav Pokorný
Kniha byla oceněna Rakouskou cenou za dětskou knihu 1993, Cenou německých lékařek 1993, Literární cenou Severního Porýní-Vestfálska 1994 a českou Zlatou stuhou 1996.