„Cilko,“ řekla Pralinka rozechvěle, „víš, co máš na hlavě?“
Cilka zvedla ruku a dotkla se konečky prstů jablka.
„Bouli,“ řekla. „Jů, ta je vobrovská!“
„To není boule, Cilko,“ Pralinka přistoupila k posteli a přejela po jablku dlaní. To je jablko.“
„Roste mi na hlavě jabko?“
Pralinka přikývla a čichla si. „Hmmmmmmm!“ udělala. Po ní si čichly všechny děti a všechny udělaly: „Hmmmmmmm!“
„Utrhnem ho?“ zeptal se Ota s nadějí.
„Počkejme, až spadne samo,“ rozhodla Pralinka. „Zdá se, že ještě není úplně zralé.“
Odpoledne při hře si děti všimly, že jablko na Cilčině hlavě už není. Hledaly je po celém domově i v zahradě, až našly Otu spícího v rozsoše lípy. Dole pod stromem se válel pečlivě okousaný ohryzek.
„Sežral ho,“ řekl malý Tomík lítostivě. „Teď ani nevíme, jak chutnalo!“
Nikdo si však dlouho nad jablkem nelámal hlavu Ten den měly děti v plánu hrát si na indiány, tedy si na ně hrály. Celé odpoledne a s vervou. Nakonec musela kuchařka Františka vyjít do zahrady, aby je svolala k večeři, protože už byla skoro tma. Stoupla si před dveře, tloukla měchačkou do kastrolu a křičela: „Koukejte vylízt a mazat na večeři, Komančové, nebo půjdu a spláchnu to všechno do záchoda!“
Výhrůžka zapůsobila. Indiáni začali plíživě vylézat ze svých úkrytů a poháněni hladem se trousili na večeři. Byly karbanátky s bramborovým salátem, jedno z nejoblíbenějších indiánských jídel.
Středa nám chutná (1994)
Příběh o dětech z neobyčejného dětského domova Slunečnice, kde vládne hodná paní ředitelka Pralinka, a co je nejdůležitější – kde jsou děti šťastné! Nejen proto, že Pralinka je nejlaskavější osobou na světě, která děti k ničemu nenutí, netrestá je a věří, že „romantický nepořádek podporuje fantazii“, ale také díky holčičce Cilce a její zvláštní schopnosti rozptýlit chmury všech kolem sebe a rozvířit překvapivé, až neuvěřitelné příhody, jaké Slunečnice dosud nezažila.
česky vydal Albatros 1994, ilustrace Denisa Wagnerová