Darek nedokázal od neopakovatelného originálu před sebou odtrhnout pohled. Předtím, když pozoroval Hančinu ruku na Krokantově krku, napadlo ho, že vypadá umělecky, teď měl ještě silnější pocit výtvarného zážitku.
„Hanko, ty jsi…,“ začal a zase zmlknul. Nevěděl, co říct. Hezká? Krásná? Jako obrázek? Brrr, všechno znělo naprosto kýčovitě. Banálně. Cítil, že rudne a zmateně sklopil oči. V jeho zorném úhlu se ocitlo Hančino břicho. Znal je. Občas jí vyčuhovalo z krátkých topů a ustřižených tílek. Teď ale bylo jiné. Něco se na něm blýskalo. „Ty sis nechala propíchnout pupík!“
„Udělala jsem to v Praze,“ přikývla rozzářeně. „U tety. Je v těchhle věcech ohromně pokroková. Sama má pírsink všude, kde se dá. Naši to ještě nevědí.“
„Co? Že má teta pírsink?“
„Že ho mám já! A to není všechno!“
Pootočila se a Darek uviděl malý obrázek pod lopatkou.
„Co to je?“
„Kérka. Líbí se ti?“
Darek se naklonil blíž. V kuželu světla padajícího seshora vikýřovým oknem rozeznal malou postavičku s podivnými rohy.
„Nechala sis na záda vytetovat ďábla?“
„To je Anubis, bůh s psí hlavou,“ vysvětlila. „Podle egyptského horoskopu jsem se narodila v jeho znamení. Dává na mě pozor. Pokouše každýho, kdo by mně chtěl ublížit. Vytetovali mi ho přesně podle mojí předlohy. Sluší mi?“
Váhal. Dá se o hřebíku v pupku a psím bohovi na zádech říct, že sluší? Podle něj to byly zbytečné doplňky. Možná ozdobné, ale zároveň agresivní. Musel myslet na to, jak Hančinu akátovou kůži rozbodávala tetovací a piercingová jehla a nechávala za sebou krvavou cestičku. Představoval si Hančin bolestí stažený obličej a skousnuté rty. Uvažoval, na co asi myslela, když se tak nechala týrat. Podle radostného vzrušení, se kterým Darkovi své pražské výdobytky předváděla, bylo jasné, že je na ně pyšná.
„Tak líbí se ti?“ naléhala netrpělivě.
„Moc.“ Slyšel, že tón jeho hlasu není dostatečně nadšený, a rychle dodal: „Fakt. Je to tak trochu pokračování tvojí facebookové galerie.“
Vážně se na něj podívala.
„Pokud je tohle galerie,“ řekla, „tak tajná. A ty jsi první a jedinej návštěvník.“
Hmátla po tričku a znovu si je přetáhla přes hlavu. Anubis zmizel. Darek cítil, že se ho zmocňuje radost. Šířila se v něm divoce a nekontrolovaně jako lesní požár. Nenechávala za sebou spáleniště, ale hřejivý pocit silného, dosud nepoznaného zážitku. Sdílel s Hankou něco důvěrného! Důležitého! Svěřila mu tajemství. Ne Slimákovi s jeho nablblou motorkou a třemi fousy na bradě, ale jemu, Darkovi, dovolila, aby se na ni podíval. Dala mu najevo, že mu věří. Že je pro ni jedinečný. Řekla mu o Anubisovi. Bylo to tak závratné, až se mu z toho zatočila hlava. Cítil nutkavou potřebu taky pro ni něco udělat. Něco specielního. Něco, čím by tu intimní vzájemnost potvrdil. Ale co? Co?!