Eliáš a babička z vajíčka

Eliáš a babička z vajíčka

Eliáš a babička z vajíčka

Šestiletý Eliáš má sice tatínka, který je vynálezcem počítačových her, a maminku, která vypadá jako princezna, ale co je to platné, když na něho ti dva pro samou práci nemají čas. Navíc nemá Eláš ani babičku ani dědečka! Od kamarádů ví, že s babičkami a dědečky se dá zažít spousta legrace a dobrodružství. Zdá se, že Eliáš prostě nemá štěstí. Ale jednoho dne, když hledá v parku ztracený fotbalový míč, najde podivné žluté vajíčko. Vezme je domů a čeká, že se mu vylíhne ptáče, o které se bude starat. Jaké je však jeho překvapení, když se místo ptáčete z vajíčka vyklube malá babička. Je nešikovná, hloupoučká a nemá vůbec ponětí o světě. Eliáš ji všechno musí naučit: chodit, mluvit, číst a nakonec i létat. Není to snadné, ale zato ohromně zábavné. Nakonec babička dokonce přiměje Eliášovy zaneprázdněné rodiče, aby si na něj našli víc času. Je prostě kouzelná.

česky vydala Mladá fronta 2013, ilustrace Markéta Vydrová


Úryvek z knihy

Večer nebyl ptáček pořád ještě na světě. Eliáš seděl ve svém pokoji a dělal si pořádek v garáži. Měl dvaadvacet aut a do garáže se jich vešlo jen šestnáct. Musel se rozhodnout, která z nich půjdou odpočívat do papírové krabice a která zůstanou v garáži. Nakonec vyřadil čtyři nejoprýskanější, jedno bez předních kol a ještě červené hasičské, které měl sice nejradši, ale bylo příliš vysoké.
Venku lilo. Pršelo už celé odpoledne, ale k večeru se drobný déšť změnil v úplnou průtrž mračen. Šedý kufr oblohy se otevřel dokořán a na zem se vysypaly hromy, blesky a obrovské dešťové kapky. Tloukly do okenních tabulek a bubnovaly do plechové římsy tak hlasitě, že Eliáš ani neslyšel pohádku, kterou si pouštěl z magnetofonu. Vypnul ji a šel se podívat na vajíčko.
Leželo mezi ponožkami, už zase trochu svítilo a prasklinka se táhla po celé jeho délce: od špičky až po kulaté bříško. Eliáš se zamyslel. Jestli vajíčko v noci pukne a ptačí mládě vyleze ven, určitě bude z té spousty ponožek nervózní. Klidně by mezi ně mohlo i zapadnout a ještě by se mohlo udusit!
„Eliáši, večeře!“ zavolala maminka z kuchyně.
„Co potřebují malí ptáci?“ zeptal se Eliáš, když se usadil naproti tatínkovi a rozkrojil první knedlík. Z knedlíku se vykulila švestka.
„Vyrůst,“ odpověděl tatínek stručně.
„Hlavně potřebují měkké hnízdečko s vysokým okrajem, aby z něj nevypadli,“ řekla maminka.
„A dál?“
„Taky musí dostávat pravidelně potravu.“
„Jakou?“ zeptal se Eliáš, přihrnul si na švestku tvaroh s cukrem a strčil ji do pusy.
„Mušky, žížaly, broučky, červíky,“ vypočítávala maminka. Eliáš vyplivl švestku zpět na talíř, rozkrojil ji a pozorně si ji začal prohlížet.
„Co děláš?“ zamračil se tatínek.
„Hledám červíky,“ vysvětlil mu Eliáš. Ale ve švestce žádní nebyli. Zklamaně ji strčil zpět do pusy. „A co zrní?“
„Ptačí mláďata se rodí na jaře, to ještě nikde žádné zrní nedozrálo,“ řekla maminka.
„Ale kdyby jim lidi dávali, tak by ho jedli, ne?“
„Ty jez. Ať ti to nevystydne,“ pobídla maminka Eliáše a přistrčila talíř blíž k němu. „Proč by jim lidi dávali? A jak taky? Malé ptáčky přece krmí jejich ptačí rodiče.“
Maminčina odpověď Eliášovi příliš nepomohla. Rozkrojil druhý knedlík a pozoroval, jak se z něj kouří. Uvažoval, jestli se ze žlutého vajíčka taky bude kouřit, až pukne.
„A co když rodiče nemají? Co se stane s malými ptáčky potom?“ zeptal se s obavou.
„Potom se z nich nestanou velcí ptáci,“ uzavřel tatínek debatu. Vstal, dal mamince pusu za dobrou večeři a šel se podívat na zprávy.
Rozhovor Eliáše nepotěšil. Začal si dělat starosti. Bylo jasné, že na narození ptačího mláděte vůbec není připravený. Rozhodl se, že počká, až půjdou rodiče spát, a pak vyrobí hnízdo.

Komentáře nejsou povoleny.