Recenze a aktuality:


Muž na Dně – Major stvořený pro Trojana je dobrý jako skandinávští detektivové
Literární předehra k televizní detektivní sérii Vraždy v kruhu má šťávu a nekazí ji provinčnost. Může se směle rovnat s těmi nejlepšími skandinávskými kriminálními romány.
Spisovatelku Ivu Procházkovou znají čtenáři hlavně jako autorku báječných a oceňovaných knih pro děti. Jenomže ona píše sem tam i prózu pro dospělé, hry pro divadlo a scénáře pro film a televizi. S Ivanem Trojanem v hlavní roli majora Holiny uvede v lednu Česká televize seriál Vraždy v kruhu, který vznikl podle její předlohy. A román Muž na dně, jenž právě vychází v nakladatelství Paseka, je jakousi předehrou k seriálu, odehrává se dva roky před prvními díly. Třeba policejní vyšetřovatel Rosťa, kterého bude hrát Richard Krajčo, v knize ještě není na vozíčku. A Marián Holina je tu „jen“ vrchním komisařem, nikoli majorem.
To nejpodstatnější by mělo zaznít hned v úvodu: Iva Procházková napsala jednu z nejvýraznějších českých detektivek, která jednoznačně snese srovnání i s tím nejlepším, co nabízí současná skandinávská kriminální vlna. Především: hrdinové Muže na dně nejsou ani trochu trapně provinční, přestože vyšetřují vraždu, jež se odehrála v lomu kousek za Prahou. Kromě propracovaných detailů a množství uvěřitelných scén, které skládají dohromady košaté vyprávění, za to mohou i slovenské a maďarské kořeny hlavního hrdiny, komisaře Mariána Holiny.

Jadrný Maďar komisařem
Své myšlenky sem tam proloží pikantním slovenským „doparoma“ a dotěrné reportéry zpraží prohlášením v jadrné maďarštině. Není to prostě žádný Pepan z Horní Dolní, i když mu táhne na padesát a miluje rohlíky. Uděluje jim známky – při cestě do Kladna náhodou natrefí na křupavou dobrotu, u benzinky cestou z Uherského Hradiště si koupí gumový vzorek, který ani nedojí. Prostě člověk, prostě detaily, prostě normální odstíny lidského života, které formují komisaře, doktory i politiky.
Podobným detailem, který Procházková krásně propracovala a který nemá za úkol nic než zdůvěryhodnit postavy, je vztah dvou hrdinek k brazilskému bojovému tanci jménem capoeira. Ale od detailů k příběhu: na dně zatopeného lomu je nalezeno mrtvé tělo. Komisaři Holinovi v ten den přidělí k ruce mladého policistu Diviše, oba vyrážejí do terénu a v parném letním dni jsou víc než úspěšní.
Motivů pro vraždu i podezřelých je najednou víc, než jsou schopni zvládnout. Do týmu tak přibírají ještě policistku Šotolovou, výkonnou ráznou ženskou, která svou aktivitou zahanbuje, a tedy i vytáčí všechny své mužské kolegy.
Na scéně se objevuje pěstitel konopí, násilný policista, slavný architekt i jedna stará tragédie, která tvoří podhoubí případu. Holina se svým týmem ho řeší během tří dnů před deštěm, závěrečný slejvák spláchne všelijaké viny a nechá jen jednoznačně vyřešený zločin.

Ve znamení zvěrokruhu
V čem je tahle detektivka jiná, originální? Zaklínadlem moderní kriminalistiky tady není analýza DNA, ale astrologie.
Ne že by Holina byl demagogickým vykladačem znamení zvěrokruhu a jejich vlivu na oběti a vrahy, ale když mu jeho přítelkyně prozradí pár konstelací a zpracuje horoskop oběti, zjistí, že to sedí. Ale nic neláme přes koleno, horoskopy u Procházkové nepůsobí nijak křečovitě, dokázala přesně odhadnout, kde je hranice vhodné originality a co už by bylo příliš fanatické.
Navíc se jí poměrně často daří sázet do textu „obyčejné“ detektivky výstižná vysvětlení (“Když jeden druhému tyká, rychleji se dobere toho, jestli je sráč.“) i literárně milé obraty (“Horké léto neznalo polotóny, jen ostré kontrasty.“).
Přidává k tomu třeba obrazově výborně fungující nápad s ojnem, na které si Marián Holina v kanceláři píše fixem hlavní indicie a lepí fotografie lidí zatažených do případu. Když pátrání skončí, okno jednoduše umyje. A nakreslí čáry k dalšímu případu.
Vytknout tak lze autorce snad jenom stokrát použité otřepané klišé o tom, jak novináři ničí kriminalistům práci a že novinářky jsou hloupé husy s naondulovanými řasami, které všichni nesnášejí, ale neumějí se jich zbavit.

Nesbo, Mankell, Procházková
Sečteno a podtrženo: pokud by i další díly Vražd v kruhu vyšly jako romány, vedle Nesboova Harryho Holea nebo Mankellova komisaře Wallandera by si milovníci detektivek mohli v klidu vyrovnat dvanáctidílnou sadu případů majora Holiny a nepůsobilo by to nijak nepatřičně.
Teď jen nezbývá než doufat, že televizní případy Mariána Holiny budou stejně poutavé jako ten knižní.

Klára Kubíčková, 23.11.2014 Mladá fronta Dnes


Uzly a pomeranče – román o dospívání
Po úspěšné Karolíně a Únosu domů teď Procházková vydala v nakladatelství Albatros román nazvaný Uzly a pomeranče. A pokud máte doma puberťáka, nařeďte mu touhle knihou draky, upíry a hrdinské komiksy. I když je příběh originální a velkoměstské dítě ho zažít nemůže, pocity čtrnáctiletého kluka dokáže Procházková vypsat tak bravurně, že se v hlavním hrdinovi Darkovi najdou jak zakřiknutí stydlíni, tak notoričtí rváči.
Je to klasický román o dospívání. Ale je velmi současný, což je jedna z jeho hlavních devíz. Procházková zná počítačové hry, Facebook i anglické výrazy, které teenageři používají. A její hrdina není žádný Mirek Dušín, i když sympatie čtenářů si získá hned při úvodní rvačce. Poloviční sirotek Darek má postiženou sestru a otce, který hledá řešení na dně sklenky. Ve svých čtrnácti si zažil už víc než mnozí za celý život. I tak je vlastně úplně normální, žádné dramatické splíny nebo deprese. Jen první láska a také láska ke koním. Jenomže koně v nejchudším koutě Slezska nejsou žádní dostihoví šampioni, na to žije Darek a jeho rodina příliš obyčejný život. Tady slouží koně něčemu docela jinému. A Ivě Procházkové pak posloužili jako symbol pro sny, které s dětstvím mizí za horizontem.
Je to kniha plná tíhy a lopocení, kniha, v níž se naděje soustředí do pár okamžiků, aby pak po celý den zůstala zadupaná v ohradě. Je to skutečný příběh a náctiletí si ho zaslouží. Pro jeho odpor k mentorování, ale i kvůli jeho opravdovosti, bezvýchodnosti a hmatatelné zodpovědnosti, kterou současní dospívající mnohdy nemají a od určitého věku by mít měli. Navíc je to graficky krásná kniha, za což Albatros vděčí Jiřímu Frantovi a Marku Medunovi.

Klára Kubíčková, 16.8. 2011 Mladá fronta DNES


Nazí

Nazí

Nazí – intenzivní emoční odhalení

„There must be some kind of way out of here, said the joker to the thief.

There’s too much confusion. I can’t get no relief,“ zpíval Bob Dylan a posléze i Jimi Hendrix ve slavném hitu šedesátých let All Along the Watchtower.

Ale kam vlastně utíká, k čemu se uchyluje člověk „zbavený vnější slupky, oproštěn od umělých konvencí a ideologií“, nahý člověk Kamila Bednáře? Romantismus žije.

Ne ten v současném zdegenerovaném smyslu slova, plném vulgárních srdíček a rádoby dojemných gest. Nýbrž ve smyslu postoje a hlavně pocitu. Člověk a…? Člověk a nic víc, člověk sám o sobě. Jaký člověk? Kam se vydat? Se svou skoro až tragickou individualitou, neodvozovanou od sociálního postavení či životního stylu nakupovaném v supermarketech.

Iva Procházková v románu Nazí líčí jedinečnost období dospívání. Skoro až výlučnost. „Kdo jsem, co tu dělám, kam dál?“ jako by střídavě křičely všechny postavy knihy. Jako by stále zkoušely hledat svůj postoj k životu, ke světu. Permanentní dialog a permanentní boj.

S kým vlastně?

„Tady máš peníze, běž si něco koupit. Nechceš lízátko? Vidíš támhle to Bávo? Tak se koukej dobře učit. Ať ho taky máš. A vilku za městem, dovolenou u moře. Vysmátou rodinku, obalenou cukrkandlovými hadry. Teprve potom budeš Někdo. Plně Determinovaná Osobnost TM. Starosti s identitou pominou. Identita se na tebe nabalí. Cože, připadá ti to pitomý? Tak štastný sebehledání!“ To zní jako slova zlomyslného života.

Sylva ráda utíká do přírody. Ráda plave v řece.

Intelektuál Filip rád zkoumá „slepou větev evoluce jménem lidstvo“.

Evita utekla z církevního internátu do náruče samozavného outsidera Niklase a drogových snů.

Robina baví malovat.

Osudy pěti adolescentů se nakonec v průběhu nelineárního vyprávění prolínají jak vzájemně, tak s městem Berlín.

V jejich tápání zůstává přece něco poetického. Asi jako v tápání kojota, kterého Sylva nalezne a následně vypustí do lesů. Těžko říct, jak dlouho vydrží svoboden. Stejně tak hrdinové románu nezůstanou „nazí“ věčně. Jejich dobrodružství a pocity rozdrážděnosti pravděpodobně časem hladce zahojí zklidňující, ale možná také dusivý zásyp běžného života. To můžeme jen domýšlet. Román totiž ukazuje jen krátký výřez z jejich životů. O to však intenzivnější, neopakovatelný a působivý.

Jan Vávra


Nejnovější román Procházkové Nazí je hlavně o samotě, neporozumění a bezradnosti

Iva Procházková je česká spisovatelka, která se soustředí na tvorbu pro děti a mládež. Kromě knih píše i televizní a divadelní scénáře. Část svého života prožila v Německu, proto její knihy vycházejí jak v češtině, tak v němčině. Ocenění za své publikace získává v obou zemích. U nás byla například v roce 2007 oceněna Magnesií Literou za knihu pro děti Myši patří do nebe. I její poslední román pro mládež nazvaný Nazí posbíral nominace na nejprestižnějších soutěžích v Čechách i Německu.

Když dočtete jakoukoli knihu, zpravidla ve vás zanechá alespoň na pár dní nějaký pocit. Jakýkoli. Čím zajímavější příběh a zpracování, tím je tento pocit hůře definovatelný. A přesně takový ve mně zůstal po četbě Nahých.

Nakoukla jsem na pár dní do života pěti „dospělých dětí“. Jejich příběhy v knize ani nezačínají, ani nekončí. Jedná se opravdu jen o nahlédnutí. A právě tím je kniha v kladném slova smyslu zvláštní. Ona vlastně vůbec nijak nekončí. Ani dobře, ani špatně. Nemohla jsem tedy po přečtení být bezprostředně šťastná či smutná. Však proč by autorka měla zvolit jednoznačný konec. Puberťáci mají celý život před sebou, proč tedy jejich příběh nějak ukončovat?

Na začátku knihy se čtenářovi zdá, že hlavní hrdinkou bude česká, trochu výjimečná dívka Sylva. Chodí na gymnázium, ale chtějí ji vyhodit. A tak se i stane. I když s učením nemá problém, školu musí opustit. Sylvě to však moc nevadí. Stejně do školy nechodila. Místo toho plavala v řece nebo prozkoumávala okolí svého domova.

Rodiče, z nichž jeden žije v Čechách a druhý v Berlíně, ji zařídili studium na prestižním gymnáziu v Německu. Čtenář by tedy očekával, že příběh bude pokračovat tím, jak Sylva nastoupí do nové školy, pozná nové kamarády, a buď se jí tam líbit bude, nebo ne. Omyl.

Další kapitolu totiž začne vyprávět úplně někdo jiný. Berlínský kluk Niklas, Sylvin kamarád z dětství. A začíná rovnou mluvit o drogách, konkrétně o marihuaně. Trochu skok – z krásné české přírody a svěžího vzduchu rovnou do špinavého Berlína k závislému.

K závislému, který se právě probudil po náročném večeru ve sklepním pokoji. S jeho holkou Evitou. Taktéž závislačkou. I Evita má prostor vyprávět svůj příběh. O drogy, špínu, beznaděj a krádeže v něm není nouze.

Dalším z pěti skoro dospělých dětí je Robin, soused Sylviný matky. Ten má k naší knižní hrdince nejblíže. Hlavně tím, že v posledních dnech letních prázdnin bydlí v Berlíně vedle sebe. Robin má úplně odlišné problémy. Bojuje sám se sebou, ale i se svým otcem.

Poslední postavou je Filip, který je český kamarád Sylvy. Stejně jako ona se od svých vrstevníků trochu odlišoval. Byl totiž neobvykle vzdělaný, jeho velkou zálibou byla totiž četba nejrůznějších knih. K Sylvě měl velice kladný vztah, to si však potvrdil až v momentě, kdy jeho kamarádka odjela. Bohužel.

Některé osudy hrdinů se v knize propojí, jiné nikoli. Některé postavy se potkají, jiné ne. Všichni ale bojují. Sami se sebou, s druhými, se světem. Jsou osamocení a nazí, protože jsou v pubertě. Nikdo z nich na sebe ještě nenabalil dost vrstev, proto se jich všechno dotýká. Lidé se totiž podle Procházkové oblékají postupně tak, jak stárnou. Mnohost vrstev dospělého znecitliví, proto jsou od puberťáků tak odlišní.

Procházková knihu rozdělila do několika kapitol, aby se výpovědi jednotlivých hrdinů mohly střídat. Každá kapitola je uvozena krátkým dialogem, který mnohdy s následujícím textem nesouvisí. Často však čtenář díky němu nahlédne do minulosti. A abychom se v pěti různých postavách a jejich odlišných příbězích neztratili, grafik použil několik druhů písma. To hodnotím kladně.

Nazí se velmi dobře četli a podle mého názoru si v knize něco najdou jak větší děti, tak i jejich rodiče. Ve mně například zanechala zajímavou a asi i pravdivou myšlenku: „Každý člověk je množina zlomků. Nejde je převést na stejného jmenovatele.“

A na závěr bych chtěla ještě pro zamyšlení citovat Filipa: „Nikdy jsem nechápal, proč mravenec unese desetinásobek svojí váhy a člověk ne. Máme proti mravencům obrovský hendikep, protože jsme kromě jiného nosiči myšlenek. Jejich hmotnost sice není měřitelná, ale to neznamená, že nás nezatěžuje. Hlavně když jde o myšlenky smutný nebo negativní, ty nám odčerpávaj tolik síly, že už na nic jiného nemáme…“


Jste nominovaná na cenu Astrid Lindgrenové za rok 2010 za Českou republiku. Samozřejmě celá redakce budeme držet palce Vám, ale pokud byst měla určit vítěze Vy, koho byste zvolila? Je na letošním seznamu bezmála sto sedmdesáti nominovaných někdo, na jehož tvorbu nebo činnost byste zvlášť upozornila?

Mnoho nominovaných vůbec neznám, o jiných jsem slyšela, ale jejich knížky jsem neměla možnost číst. Pak je tady ale řada těch, které mám ráda a vždycky jsem zvědavá, co nového napsali. Patří mezi ně belgický spisovatel Bart Moeyaert, který píše jak pro děti, tak pro mládež a jehož knížka „Odvaha za tři“ je v současné době nominována i na Německou cenu za dětskou literaturu. Myslím, že mezi velmi kvalitní a zajímavé autory patří Peter Härtling, který ovšem, pokud vím, se poslední dobou zaměřil spíš na antologie, úpravy a eseje, a potom je mezi nominovanými moje oblíbená spisovatelka Jutta Richter. Ta knížky nejen hezky píše, ale i předčítá a dělá divadelní adaptace.

A je někdo, na koho byste upozornila z řad svých kolegů v České republice?

Jako ilustrátor je mezi nominovanými i Petr Sís, ale ten žije víc ve Spojených státech než tady a je natolik známý, že na něj není třeba upozorňovat. Pokud jde o mé kolegy v Čechách, ráda bych upozornila na básníka Radka Malého, jehož poezie pro děti mi pocitově navazuje na Hrubína. Taky jsem moc ráda, že má Ivan Binar vnoučata a to ho nutí zabývat se beletrií pro děti. Jeho knížky, například „Kilo jablek pro krále“ nebo „Bibiana píská na prsty“ nabízejí dobrý současný příběh s originálními postavami, do kterých se dětský čtenář bez potíží může vcítit, prošpikovaný pohádkovými momenty, které už u nás mají tradici. To vše pan Binar servíruje v pěkné, libozvučné, bohaté češtině.

V románu Nazí píšete, že spisovatelé rádi umísťují své postavy na nádraží. Kam umísťujete ráda postavy Vy?

Moje postavy mi většinou samy dají jasně najevo, kde zrovna jsou. Ať už se mi to líbí nebo ne, musím to akceptovat. Naštěstí ta místa většinou dobře znám a nedělá mi potíže se v nich v doprovodu svých postav pohybovat.

Přiznám se, že když jsem četla Nazí, v hlavě mi asociativně zněla slavná rocková píseň skupiny Steppenwolf Born to be wild. Konkrétně její refrén „Like a true nature’s child / we were born, born to be wild” mi dokonale souzněl s tím, jak jste zasáhla věčně citlivý nerv dospívajících – nenechat se spoutat a vycvičit. Je známo, že každý čtenář dopisuje text vlastními asociacemi a vnímáním. Vzpomenete si na nějakou zvlášť nečekanou a neobvyklou recepci Vaši knihy?

Překvapil mě výklad Tance trosečníků od jednoho profesora z Heidelberské univerzity. Rozebíral jednotlivé momenty příběhu podle bible. Chápu ho, je teolog a čte tudíž všechny knihy, i beletrii, ze svého zorného úhlu. Vysvětlil mi, že postava babi Kalabi, kterou já sama považuju za jednoduchou, svéráznou osobu, která je moudře otevřená všem viditelným i neviditelným vlivům, se nachází ve stádiu jakéhosi instinktivního křesťanství. Udělalo to na mě dojem, ale stejně si o babi Kalabi myslím to, co předtím.

Romány Soví zpěv a Tanec trosečníků mají katastrofický scénář. Nejnovější kniha Nazí sice není antiutopií, ale i z ní velmi výrazně zní konflikt civilizace-příroda. Máte problém s civilizací obecně nebo jenom se západní civilizací?

Neumím rozlišit západní civilizaci od jiných. Nevím, v čem by měl být elementární rozdíl. Prožila jsem celý svůj život uprostřed Evropy, všechno ostatní znám jenom zprostředkovaně a povrchně. Můžu si namlouvat, že miluju přírodu, ale stejně vím, že je to zkrocená příroda. Příroda, kterou jsme si tak dlouho utvářeli k obrazu svému, až je z ní to, co je: mrzáček. Trochu ho litujeme, trochu se nám oškliví. Odvracíme oči od zrcadla, které nám nastavuje, ale pořád před tím zrcadlem stojíme. Není kam jinam jít. Konflikt s civilizací je na jiné úrovni vlastně konflikt s imperativem divočiny uvnitř sebe samého. Ten problém nemáme šanci vyřešit. Proto je dobré ponechat si aspoň sny. Ráda píšu příběhy s mladými protagonisty. Důvod je jednoduchý: dokud hrdinové nezestárnou, nejsou jejich sny ani ztroskotané, ani směšné. A navíc, mladí nectí předpisy a omezení. V tom cítím naději, protože nic jiného než neustálé překračování pochybných hranic nemůže s problémy světa hnout.

„Budoucností mládí je stáří.“ To je replika z jedné divadelní hry, jejíž děj se odehrává v domově pro seniory. Velice staří lidé jsou, podobně jako dospívající, také na prahu, jenomže na prahu smrti, a nahlížejí na život z docela jiné perspektivy. Nelákalo by Vás někdy v příběhu dát dvě takto odlišné perspektivy do kontrastu?

Setkávání mladých a starých lidí ubylo. Dřív měli mnohem víc příležitostí k přirozenému dialogu, protože několikagenerační domácnosti nebyly žádnou výjimkou. Já sama jsem prožila celé své dětství a mládí pod jednou střechou s babičkou a jsem si vědoma toho, jak mě to obohatilo. Snažím se proto ve svých knížkách takové situace navozovat, někdy se dokonce stanou pro zrání mých mladých hrdinů klíčové. Tak je tomu třeba v Tanci trosečníků nebo v Karolíně.

Jedna řecká spisovatelka, Ino Balta, je původem Holanďanka žijící v Řecku. Studovala v Ženevě, ovládá pět jazyků, překládá. Ale vlastní prózu píše jedině v řečtině a dle svých vlastních slov není schopná tvořit v žádné jiné řeči. Nakolik ovlivňuje jazyk jako základní nástroj spisovatele jeho tvorbu a obrazotvornost? Ptám se proto, že Vy píšete ve dvou řečích, v češtině a v němčině.

Kdybych se v roce 1995 nevrátila z německého exilu zpátky, možná bych dnes už psala hlavně německy. Řeč, kterou kolem sebe denodenně slyšíte a kterou musíte mluvit, získá brzy vládu i nad vaším myšlením a začnete v ní přirozeně psát, často i snít. Já jsem si to svým návratem zkomplikovala. Po jedenácti letech, ve kterých mě ovlivňovala němčina, už zase uplynulo čtrnáct roků pod vlivem češtiny. Dnes píšu převážně česky, ale až na řídké výjimky si své knížky překládám do němčiny sama. Potřebuju sice vždycky někoho, kdo mi pomůže vychytat chyby, ale pořád je to pro moje příběhy mnohem lepší, než kdyby je překládal někdo cizí. Možná by byl korektnější , ale já si myslím, že o přesnost právě nejde. Jde o adekvátní převedení obrazu nebo pocitu vyvolaného jedním jazykem do jazyka jiného, aniž by se ztratila autenticita. A v tom se nejradši spolehnu sama na sebe.

Když pojímáte nápad na novou knihu, co je v zárodku příběhu přítomno dřív – námět nebo pocit?

Většinou nápad nepojímám, ale on do mne naopak vstoupí sám, často naprosto nečekaně. Někdy je doprovázen silným pocitem. Ten si pak snažím uchovat i v pozdějších etapách práce, které jsou méně tvůrčí a více řemeslné. Když si pak hotovou knížku přečtu a ten původní pocit tam pořád je, jsem spokojená.

Jste dcera výjimečné osobnosti Jana Procházky. S odstupem let, když se ohlížíte zpátky – co je to nejcennější, co jste po něm zdědila?

Tatínek umřel, když mi bylo sedmnáct. Některé rysy jeho osobnosti jsem zapomněla, některé jsem ani neznala. Z toho, co mám v paměti, bych řekla, že to byl dost přímý člověk. Nerad se krčil, nerad kličkoval, nebyl podezíravý a vztahovačný. Myslím, že aspoň část těchhle vlastností jsem podědila.

Praha, 12.10. 2009

Komentáře nejsou povoleny.