Vraždy v kruhu — Muž na dně (2014)

Vraždy v kruhu — Muž na dně (2014)
Žánr
Beletrie pro dospělé
Nakladatelství
Paseka

Horké noci, ještě parnější dny. Vražedný červen, kdy se Praha podobá roztopenému kotli, z něhož se každý snaží uniknout – nejlépe k vodě. Jezero v bývalém pískovém lomu Vrchlík vydá jedoho rána koupajícím své tajemství. Pod hladinou je nalezen mrtvý muž. Že za tragickou smrt může nešťastná náhoda, se zdá od samého začátku nepravděpodobné. Případu se ujme major Holina z pražského Oddělení vražd. Holina občas používá neortodoxní metody, nebojí se spoléhat na svou intuici a mezi jeho kriminalistické vybavení patří i astrologická literatura. To úzce souvisí s Holinovou novou přítelkyní astroložkou Sabinou.

V napínavém příběhu vede autorka čtenáře nejen labyrintem vyšetřování, ale nechává ho nahlédnout hluboko do životů lidí, které se zavražděným spojovalo pletivo silných emocí a rozporuplných činů. V plejádě svérázných osobností od pěstitele konopí přes renomovaného architekta, promiskuitního policistu až po tajemnou Kubánku objeví Holina mnoho motivů k vraždě. Kriminalistická praxe mu napovídá, že jen jeden je skutečný. Anebo je tomu v případě Muže u dna jinak?

Kriminální román Ivy Procházkové je předehrou seriálu Vraždy v kruhu s Ivanem Trojanem, Richardem Krajčem a Hanou Vagnerovou v hlavních rolích, jehož premiéru vysílala Česká televize v roce 2015. V románu poznáváme hrdiny s časovým předstihem dvou let, sledujeme začátky jejich vztahů, jsme u samých kořenů jejich pozdějších „televizních“ osudů.

nakladatelství Paseka 2014

 

 

Trocnov byl malý hotel u paty Vítkova s husitsko-komunistickou mozaikou na čelní stěně. Restauraci v přízemí zdobily dekorativní prvky totalitní minulosti citlivě doplněné soudobým kýčem. Z kuchyně se linula vůně smažící se cibulky, dušeného masa a majoránky, v jídelně nikdo neseděl. Vedoucí stál s Divišem a Mariánem mezi stoly a mlčky se díval na Zapletalovu fotografii.

„Osvald Zapletal. Znáte ho?“ opakoval Diviš svou otázku, když se mlčení příliš protahovalo.
„Podle jména ne.“
„A obličej?“
Vedoucí neochotně kývl.
„Je to váš host?“
„Chodívá sem.“
„Často?“
„Příležitostně.“
„Sám?“
„Někdy sám.“
„A jindy?
Vedoucí pokrčil rameny. Marián cítil, jak v něm roste podráždění.
„Někdy sám a někdy s kým?“ zeptal se důrazně.
„Ve společnosti.“
„Čí společnosti?“
Vedoucí opět pokrčil rameny. Mariánovo podráždění se rychle měnilo v regulérní hněv.
„Má vaše gesto znamenat, že nevíte?“
„Možná má znamenat, že nemám chuť bavit se o našich zákaznících s policií.“
„Můžeme se bavit o něčem jiném,“ navrhl Marián a rozhlédl se. „Kde máte nápis o zákazu prodeje alkoholu a tabákových výrobků osobám mladším osmnácti let?“
Vedoucí malinko zneklidněl.
„U baru.“
„Kde máte bar?“
Vedoucí zneklidněl o trochu víc a vedl Mariána do sousední místnosti oddělené harmonikovými dveřmi. Na stěně za barovým pultem ověšeným sudlicemi, cepy, řemdihy a jinými hustiskými zbraněmi visela malá cedulka, částečně zakrytá halapartnou.
„Nápis musí být černými písmeny na bílém podkladě,“ poznamenal Diviš, který pochopil, o co Mariánovi jde. „Tohle je hnědý podklad.“
„Je tu dlouho, zhnědl.“
„Písmena musejí být nejméně pět centimetrů veliká.“
„Jsou.“
Marián odsunul halapartnu, dnes už potřetí vytáhl kapesní nůž, vyklopil ze střenky pravítko a přiložil je k nápisu.
„Tři a půl centimetru. S přimhouřenýma očima čtyři.“
„Nesmysl, měl pět.“
„Je tu dlouho,“ nabídl Diviš vysvětlení. „Smrskl se.“
„Smrskl se do té míry, že už o něm nikdo neví. A váš barman klidně nalévá nezletilým. Máme svědky,“ prohlásil Marián s takovou přesvědčivostí, že tomu málem sám věřil. Byl to výstřel naslepo, ale zřejmě trefil do černého. Z tváře vedoucího se rychle vytrácel zpupný výraz. Marián k němu přistoupil blíž, palec významně přitisknutý na rysce pravítka. „Tak si to pěkně zrekapitulujeme, pane vedoucí. Tenhle lokál má dvě místnosti. Nemáte nápis o zákazu v obou, ale jen v jedné a není umístěný tak, aby byl viditelný. Písmena nedosahují předepsané velikosti a podklad není bílý, ale hnědý. S prodejem cigaret a alkoholu mladistvým si podle svědků těžkou hlavu neděláte. Chcete, abychom to začali sepisovat, anebo se raději vrátíme k tématu Zapletal?“
Proměna, která se s vedoucím během poslední minuty stala, nemohla být větší.
„Chodí sem v dámské společnosti,“ odpověděl přeochotně. Mariána napadlo, že v tomhle se Češi a Slováci přece jen liší. Češi byli ohebnější. Uměli udělat rychlejší otočku a hlubší rektální předklon.
„Vždycky stejná dáma?“ zeptal se Diviš.
„Některé přijdou opakovaně, některé jsem viděl jen jednou. Mám na tváře dobrou paměť.“
„Popište nám je,“ vybídl ho Marián.
„Podle mě jsou atraktivní. Ale většinou příliš mladé. Tedy pro pana… Jak jste říkali, že se jmenuje?“
„Zapletal.“
„Někdy sem slečnu vezme na večeři, někdy na skleničku…“ zarazil se. Uvědomil si, že jsou zpět u nežádoucího tématu. Chvatně připojil: „Pijí alkohol, ale určitě jim je víc než osmnáct.“
„Chtěl jste po nich, aby vám ukázaly občanku?“ zajímal se Diviš.
„Nepamatuji se.“
„Říkal jste, že máte dobrou paměť.“
„Na obličeje.“
„Takže byste ty dívky poznal? Popište nám, s kým tu byl naposledy.“
„Je to zákazník,“ ošíval se vedoucí. „Chodí sem, aby měl soukromí. Očekává od personálu, že bude diskrétní.“
„Pan Zapletal je mrtvý. Už není vaším zákazníkem,“ řekl Marián. „Můžete být klidně indiskrétní.“
„Mrtvý?“ opakoval vedoucí s údivem. „Jak?“
„Totálně,“ ujistil ho Diviš.
„Co se mu stalo?“
Diviš mu místo odpovědi podal účtenku: „Je to z jeho poslední návštěvy?“
Vedoucí si ji pozorně prohlédl.
„Snad. Seděl tady u baru. Nebylo pozdě, spíš podvečer. Pil gruzínský koňak jako obvykle.“
„S kým tu byl?“
„Sám. Na někoho čekal. Když ji uviděl, tak zaplatil a odešel. Ne okamžitě, ale…“
„Koho uviděl?“ přerušil ho Marián. „Přišla sem nějaká žena?“
„Sem ne, do recepce.“
Vedoucí kývl hlavou ke dveřím vedle baru.
„V hotelové recepci čekala nějaká žena a pan Zapletal za ní šel?“ opakoval Diviš. Vedoucí přikývl.
„Jak vypadala?“
„Jako některé naše spoluobčanky tady ze Žižkova.“
„Chcete říct, že byla Romka?“
„Něco exotičtějšího. Tmavá cizinka, ale mluvila česky. A nebyla tak mladá jako ty ostatní, které sem jinak vodil.“
„Poznal byste ji na fotografii?“
„Určitě. Dobře si ji pamatuju i proto, že neobjednávala alkohol. Vždycky jenom džus nebo minerálku. Jednou se mě ptala, jestli nemáme kefír.“ Shovívavě se usmál. „Ten bohužel nevedeme.“
„Podle vás byla ubytovaná v hotelu?“ zeptal se Diviš.
„Vedu tuhle restauraci. Zabere mi všechen můj čas. Hotel mě nezajímá.“
„Ale vidíte do něj,“ namítl Diviš. „Přímo tady za skleněnými dveřmi máte recepci!“
„Vy taky,“ odpověděl vedoucí. „Není nic jednoduššího než zajít tam a zeptat se na všechno, co vás zajímá.“
„Zajímá nás, jestli pan Zapletal těmihle dveřmi odcházel anebo přicházel častěji,“ řekl Marián. „Ne z ulice, ale těmihle dveřmi. To jste si musel všimnout.“
„Párkrát tudy prošel,“ odpověděl vedoucí. „A některé z těch slečen taky.“
Marián se usmál. Zasunul pravítko do střenky a nůž schoval.
„Vidíte, jak jsme si hezky popovídali. Už se u nás jenom zastavíte, abyste se podíval na pár fotek. Řeknete nám, jestli ty slečny poznáváte.“
„Kde u vás?“
„Na Oddělení pro vyšetřování vražd. Co nejdřív. Nejraději ještě dnes.“
Marián mu podal navštívenku. Pak kývl hlavou k zahnědlé ceduli za halapartnou.
„Dejte to do pořádku,“ řekl a vstoupil do hotelové recepce.“

Recenze & Aktuality

Můj vztah ke knihám a knihovnám

Prababička Žofie sedí ve svém houpacím křesle, kapičku pod nosem, brýle na nose a v rukou knížku. Taková je moje nejranější vzpomínka na olomoucký domov.

Jana Čeňková – Nad knihami Ivy Procházkové

Iva Procházková (*1953) je svým záběrem tematickým i žánrovým přední prozaičkou české literatury pro děti a mládež devadesátých let dvacátého století. Celá její tvorba z tohoto období byla vydávána v…

Kateřina Ctiborová – Nejnovější román Procházkové Nazí je hlavně o samotě, neporozumění a bezradnosti

Iva Procházková je česká spisovatelka, která se soustředí na tvorbu pro děti a mládež. Kromě knih píše i televizní a divadelní scénáře. Část svého života prožila v Německu, proto její…