Kryštofe, neblni a slez dolů!

Už pět hodin sedí devítiletý Kryštov na samém vršíčku nepřístupné skály a odmítá slézt dolů. Jak plyne čas, zastavují se dole na cestě různí sousedé, pan farář, řezník, spolužáci i Kryštofova maminka a všichni se snaží pochopit důvod Kryštofova dobrovolného vyhnanství. Pokoušejí se ho přemluvit, aby slezl dolů. Chlapec se zatím snaží uspořádat si své více než zmatené myšlenky. Přemítá nejen o tom, co se mezi ním a jeho nejlepším kamarádem stalo, ale snaží se přijít i na nejlepší řešení, jak roztříštěné přátelství znovu stmelit. A co když se to nepovede? Bude muset už navždy zůstat na své skále?

Ilustrovala Zdeňka Krejčová, vydal Albatros 2004

Kniha byla oceněna cenou za dětskou literaturu Zlatá stuha 2005 a přeložena do několika jazyků.

Úryvek z knihy

I přes tu zimu se najednou musím smát. Vzpomněl jsem si totiž, jak jsme s Alešem léčili našeho jezevčíka. Byli jsme tenkrát ještě malí a hráli jsme si u nás na dvoře na zlatokopy. Najednou Aleš zvedl hlavu od vykopané jámy a povídá: „Koukej, Drobek!“
Otočil jsem se. Drobek ležel na lavici před domem a třásl se.
„Co je s ním?“ zeptal se Aleš. Pokrčil jsem rameny. Přestali jsme hledat zlato pod hrušní a přiběhli jsme k lavici.
„Sáhni mu na čenich,“ řekl Aleš. Trochu se našeho Drobka bál. Jednou mu totiž z legrace scvakl obě uši dohromady kolíčkem na prádlo a to Drobka tak napružilo, že serval Alešovi z nohy tenisku a rozkousal ji na kaši.
Dotkl jsem se Drobkova čumáku. Byl trošku vlhký, ale ne moc. Pro jistotu jsem mu ještě ohmatal čelo, jako to dělá máma mně, když zkouší, jestli nemám zvýšenou teplotu. Drobkovo čelo bylo hodně teplé.
„Myslím, že má horečku,“ řekl jsem.
„To se ví, že má horečku,“ souhlasil se mnou Aleš. „Koukni, jak svěsil uši!“
Drobek měl uši odjakživa jako dva zvadlé kedlubnové listy, ale teď se zdály ještě splihlejší než jindy.
„Drobku!“ zavolal jsem potichu. Zvedl hlavu a podíval se na mě. Měl smutné, zakalené oči a trochu kňučel.
„Musí mu být fakt blbě,“ řekl Aleš s účastí.
„Možná někde něco sežral,“ napadlo mě. „Jed na myši nebo tak něco!“
„Nebo se do něj dalo revma – jako do našeho dědy,“ poznamenal  Aleš.
Chvíli jsme Drobka mlčky pozorovali. Revma mu cukalo celým tělem.
„Jak se to léčí?“ zeptal jsem se Aleše.
„Děda říká, že nejdůležitější je být v teple.“
Donesli jsme Drobka do kuchyně a udělali mu z deky, šátků a polštářů teplý pelíšek pod stolem. Nepomohlo to. Třásl se a kňučel víc a víc.
„Myslím, že je to čím dál horší,“ řekl jsem. „Až se máma vrátí, musí ho vzít k doktorovi.“
„Proč prostě neroztopíme troubu a na chvilku ho do ní nestrčíme?“ zeptal se najednou Aleš. To byl perfektní nápad. Divil jsem se, že jsem na něj nepřišel sám. Nikde nemohlo být větší teplo než v naší elektrické troubě. Zapnuli jsme ji a posadili Drobka na plech na pečení.
„Počkej, za chvilku ti bude prima,“ ujišťoval ho Aleš. Ale Drobek nechtěl čekat. Skočil z plechu dolů, zalezl pod stůl a třásl se dál.
„Je blbej,“ vysvětlil jsem Alešovi. „Nechápe, že mu chceme pomoct!“
Vytáhl jsem Drobka z kouta pod stolem a znovu ho umístil na plech.
„Radši zavřeme dvířka,“ navrhl Aleš. „Jinak ho nikdy nevyléčíme.“
Zavřeli jsme dvířka od trouby a pozorovali Drobka malým okénkem. Nejdřív trošku škrabal na sklo, ale dost rychle se uklidnil a pohodlně se na plechu stočil do klubíčka.
Začali jsme s Alešem hrát naši oblíbenou hru  Kdo stoupne na zem, je mrtvola. Lezli jsme přes stůl, skákali z jedné židle na druhou, šplhali po kredenci. Najednou se otevřely dveře a v nich stála máma s nákupními taškami.
„Proč si nehrajete venku?“ zeptala se. „A proč je tady tak příšerné vedro?“
Na vteřinu jsme zkameněli hrůzou. Pak jsme se oba naráz vrhli ke sporáku a otevřeli dvířka od trouby. Drobek nevyskočil. Ležel na plechu a nehýbal se.
„Do prkýnka, my jsme ho upekli!“ vykřikl Aleš. Vtom Drobek otevřel oči. Protáhl zadní nohy, protáhl přední nohy, zívl a seskočil na zem. Z kožíšku se mu kouřilo a už se ani trochu netřásl.
„Vypadá docela zdravě,“ řekl jsem.
„Jo, myslím, že jsme z něho to revma vyhnali,“ přikývl Aleš spokojeně.

Napsat komentář