Komu chybí kolečko?

Komu chybí kolečko?

(Albatros 1980, ilustroval Rudolf Štorkán)

František a jeho sestra Žofie prožívají své pražské dětství v době totalitního režimu. Politika se však do jejich každodenních radostí a problémů nemísí. Daleko víc jim zasahuje do života maminčino herecké povolání, tatínkův profesorský přístup a samozřejmě vlastní sny, ambice a představy o budoucnosti. Sourozenci by rádi vyměnili půvaby metropole za klidný život na venkově, který si jako mnoho městských dětí idealizují.(.)
Prvotina Ivy Procházkové naznačuje směr jejího dalšího uměleckého směřování. Oslovuje dětské čtenáře moderním jazykem, přímo a bez dlouhých popisných pasáží. Příběh nebo spíš celá řada na sebe navazujících situací, které svazuje čekání na matčinu divadelní premiéru, vypráví v ich-formě dvanáctiletý František. Jeho bystré postřehy glosují rodinné i školní prostředí stejně jako vlastní charakterové postoje a vztah k sestře a kamarádům. Ventiluje pocity, s nimiž se mnoho dětských čtenářů bez ohledu na to, kde žijí, může identifikovat.

Frankfurtský Rozhled, 1992

Albatros 1980, ilustroval Rudolf Štorkán


Úryvek z knihy

Na našem náměstí už svítily lucerny a spousta lidí nakupovala. Tlačili se do obchodů a zpět na chodník, děti řvaly a nahýbaly se z kočárků a já v sobě přihříval příjemný pocit pátečního večera a trochu hloupě jsem se usmíval jako vždycky, když je mi hezky. Žofie skákala vedle mě.
„Kolik máš peněz?“ zeptala se, i když ví, že nám táta nechává vždycky desetikorunu. „Mohli bychom si koupit hady.“
Šli jsme tedy do cukrárny a vybrali jsme si každý jednoho hada. Prodavačka nám je zvážila, a když jsem jí dával peníze, řekla: „Vy jste dneska zase sami, viďte? To si určitě zase zaplácáte žaludky!“
„Ba ne. Nezaplácáme. Právě teď si jdeme koupit něco pořádného k snědku, žejo?“ strčil jsem do Žofie. Horlivě přikývla a chtěla si nacpat hada do pusy. Vzal jsem jí ho a dal ho pod bundu.
„Až po jídle,“ řekl jsem přísně. Aby prodavačka viděla, že to myslím vážně.
Na ulici jsme hady snědli.
„A dál?“ zeptal jsem se. Stáli jsme zrovna na rohu před mléčným barem a skleněnými tabulkami bylo vidět lidi, jak se ládujou různými dobrotami. „Podíváme se tam?“
Žofie hbitě přikývla. Po tom výstupu v cukrárně si snad myslela, že půjdu koupit k večeři brambory. Vstoupili jsme dovnitř, a jak jsme se šinuli podél pultu, všechny ty vůně se nám mísily v nose, až to bylo k nevydržení.
„Deset deka rybího,“ navrhla Žofie. „A palačinky. Ne, radši koblihy.“
„A smradlavej sejra!“
„Pacholíka!“
Mléko jsme jednomyslně zavrhli, protože ho přes týden máme dost a Žofie si myslí, že by po něm byla moc brzy dospělá. Každý den si před zrcadlem kontroluje prsa, jestli je nemá větší než holky ve třídě, a před tátou se schovává, aby ji neviděl nahatou.

Komentáře nejsou povoleny.