Otcové a bastardi

Každá rodina má své tajemství. Nitky, ze kterých je navenek utkaná, často neodpovídají vnitřní osnově. Pro všechny bývá lepší nevynášet skryté vazby na světlo. Jenže v nitru mnohdy nesnesitelně tlačí. Marlen uniká svým démonům za brány manických stavů, ale ti ji dohánějí v předpeklí pravidelně se opakujících depresí. Její herecká kariéra i soukromý život se zdají v troskách – dokud nepotká Maxe. Vztah, který mezi nimi vzniká, je jednou z nesčetných variací na téma láska. Ale i Max má své tajemství.

Otcové a bastardivyprávějí o nelehkosti začátků a trpkosti konců. Vyjít ze samoty, vpustit někoho do svého života, riskovat, že se společná stavba zřítí a na konci bude opět osamělost, chce nejen odvahu, ale i elementární radost ze života. Její každodenní hledání a ztrácení proplétá osudy všech postav tohoto pražského románu

české vydání nakladatelství Paseka 2007


Úryvek z knihy

„Dobrý den, jdu si pro Josefa,“ řekla. Její tvář bíle vystupovala z temného kráteru chodby a on se mohl jen dohadovat, jaký má výraz. Podle tónu hlasu byla unavená. Mluvila, jako by ji každé slovo stálo značnou námahu.

„Nechal mi vzkaz, že je u vás,“ pokračovala, dřív než stačil zareagovat na její úvodní větu.

„Pojďte dál,“ pozval ji dovnitř a couvl, aby mohla projít. Pomalu, nerozhodně vstoupila – ne dost daleko, takže nemohl zavřít dveře. Spolu s ní se do předsíně vetřela vůně. Nebyl to parfém ani kolínská, ale cosi velmi osobního. Max už dávno zjistil, že některé ženy jsou cítit intenzivněji než jiné. Jako by jejich kůže měla nadprůměrnou schopnost absorbovat vlhkost vzduchu, sluneční záření, kouř, poletující pyl a kdovíco ještě a spolu s potem vytvářela charakteristický odér, který se nedal popsat a neměl nic společného s estetickým dojmem. I krásné ženy občas doprovázel těžký, vtíravý pach, který nepřekryly žádné kosmetické prostředky. Vůně, kterou si s sebou přinesla Josefova matka, byla lehká, prchavá, se slaným nádechem zadržovaného pláče. Byla to vůně moře, vůně dlouhého otálení.

„Ahoj, mami,“ pozdravil Josef, který mezitím vyšel z kuchyně. Vzápětí jeho hlas sklouzl do škemravé polohy. „Mohl bych tady ještě chvíli zůstat? Jenom chvilinku!“

Za jeho zády se ozvalo tenké pískání konvice, které každou vteřinou nabíralo na síle. Max využil příležitosti, přistoupil ke sporáku, a zatímco jednou rukou vypínal hořák, druhou si nasadil brýle ležící na stole. Otočil se. Bylo to, jak předpokládal: neusmívala se.

„Musíme za dědečkem,“ řekla. Vpíjela se do Josefa vážným pohledem, kruhy pod očima tak temné, že vypadaly jako druhé oči. Josef přestal žadonit. Vzhlédl k Maxovi.

„Mám přijít zítra?“ zeptal se. Max přikývl.

„Přijď, kdy budeš chtít,“ odpověděl a při tom sledoval její husté obočí, které se vysunulo do výšky. Chápal, že je to znamení nesouhlasu, ale nerozuměl mu, a proto – a zároveň z jakéhosi vzdoru vůči její mateřské moci, která mu připomněla dřívější neomezenou a nezpochybnitelnou autoritu jeho vlastní matky – zdůraznil: „Vždycky tě rád uvidím, Josefe.“

Zvedl misku s pečivem.

„Sněz si ještě oplatek,“ řekl provokativně, jako by neviděl její odmítavý výraz. „Vem si je třeba všechny.“

Když chlapec s oplatky v ruce vyšel z bytu a začal vystupovat po schodech do třetího patra, stalo se něco nečekaného. Žena nešla za ním, nýbrž strčila zevnitř do dveří, takže se zavřely. Stála proti Maxovi, neznámá veličina uprostřed důvěrně známé předsíně, nevypočitatelná, v pohotovosti.

„Tak tohle ne!“ vyjela na něj příkře. „Ani návštěvy, ani oplatky, nic!“

V jejím postoji byla nesmiřitelnost. Připomínala vlčici, která se chystá zaútočit. Max nemohl odtrhnout pohled z jejích sytě červených, jakoby překrvených dásní.

„Nejsem pedofil,“ informoval ji. Pokusil se své prohlášení doprovodit shovívavým úsměvem, uvědomoval si však, že jeho snaha zůstává kdesi na půli cesty. Cítil, že se neusmívá, ale šklebí. Na rozdíl od ní, která byla vážná a ve svém rozhořčení důstojná, musel on sám připomínat šaška z druhořadé telenovely.

„Jsem překladatel,“ pokusil se o chabé ospravedlnění, už bez grimas. „Josef se se mnou občas dívá na filmy a pomáhá mi hledat přesný výraz. Samozřejmě jenom přístupné filmy,“ dodal spěšně. „Je do překládání blázen. chci říct, bere to jako hru a vážně ho to baví, tak proč mu to brát?“

Uhnula pohledem a on poznal, že má co dělat, aby zachovala klid.

„Vím, co si o mně myslíte,“ řekla přidušeně. „Co si všichni myslí. Je mi to jedno. Ale opovažte se Josefa litovat. Na to nemáte právo.“

Odvrátila se. Max si uvědomil, že celou tu dobu stála přímo pod trámem. Pod nosným trámem.

„Každý má život, jaký potřebuje,“ řekla. A ještě jednou, aby mu to opravdu došlo: „Každý.“

Sáhla po klice. Otevřela dveře.

„Já.,“ začal Max, aniž by věděl, co na to namítnout. „I vy,“ dala jeho bezprizorné větě nečekaný smysl.

Napsat komentář