Dívky nalehko

Dívky nalehko 

kriminální román 

 V zasněžené zahradě je nalezena mrtvá dívka v erotickém prádle. Okolnosti ukazují na sexuálně motivovanou vraždu. Svérázný komisař Holina, který dá stejně na svou policejní intuici jako na radu bývalé lásky, psycholožky a astroložky Sabiny, se snaží proniknout co nejhlouběji do okruhu lidí kolem zavražděné Anh. Pátrání ho nejprve vede do proslulé tržnice SAPA a ke konkurenčním bojům mezi obchodníky, poté do nočního klubu s “nalehko” oblečenou dívčí obsluhou. Jakmile však pozná Šamanku a podivného pana inženýra, který neumí počítat, pochopí, že za smrtí půvabné Vietnamky je mnohem víc, než se zdá.

Dívky nalehko jsou dalším setkáním s majorem Holinou z pražského Oddělení vražd, kterého známe ze seriálu Vraždy v kruhu. Stejně jako Muž na dně, i tento případ předchází událostem seriálu.

nakladatelství Paseka 2016

 

 

Úryvek z knihy

 

Bar se teprve začínal plnit. Anh tu byla dnes druhý týden a pořád ještě bojovala s trémou. Při přijímacím rozhovoru s ní manažer mluvil věcně, až neomaleně. „Vietnamku jsme tu ještě neměli,“ poznamenal a měřil si ji ze své takřka dvoumetrové výšky. V kozačkách s rovnou podrážkou mu připadala malá. „Bude to chtít štekle. Co nejvyšší!“ Pochopila, že je to rozkaz. Poradil jí, ať se zákazníkům nepředstavuje Anh, ale Anička. Řekl, že jí dává zkušební lhůtu do Vánoc. Když se neosvědčí, tak adieu, zájemkyň je víc než dost. Anh o tom nepochybovala. Vanda jí svěřila, že si za hodinu vydělá až pět stovek. Manažer dal najevo, že by si mohla přijít i k větším penězům. Když bude chtít. Bez váhání mu řekla, že chce a že pro to udělá, co bude třeba. Taky že udělala.   

            Stůl číslo sedm byl v zadním rohu barové místnosti. Seděla u něj trojice mužů. Čtvrtý si zřejmě odskočil, na prázdné židli visela jeho černá šála. Když se Anh blížila, hodnotila trojici pohledem. Dva kolem padesátky, jeden mladý. Dobře oblečení, kultivovaní. Obchodní partneři, nebo spíš kolegové z jedné firmy, odhadovala.

            „Dobrý večer, pánové,“ pozdravila s úsměvem, který v předchozích dnech důkladně nacvičila. „Dovolte mi, abych vám poblahopřála.“

            Čekala, kdo z nich zareaguje první.

            „K čemu?“ zeptal se jeden z těch padesátníků. Na zápěstí měl rolexky, růžové zlato.

            „K tomu, že jste si vybrali nejlepší pražský bar,“ odpověděla.

            „Kdo tvrdí, že je nejlepší?“ převzal konverzaci druhý padesátník. V očích mu vesele jiskřilo, chtěl se bavit. Anh o pár milimetrů rozšířila úsměv.

            „Jmenuju se Anička a budu vás dnes večer obsluhovat,“ pokračovala v úvodních formulacích a klouzala pohledem z jednoho na druhého. Vanda jí vysvětlila, že je důležité věnovat všem u stolu stejnou pozornost. Nikdo nesmí mít pocit, že ho zanedbává. „Můžu vám na účet podniku nabídnout náš originální uvítací koktejl Niveau?“

            „Jsem otevřený všemu, co nám nabídnete, Aničko,“ ujistil ji ten s jiskřičkami v očích.

            „Radši bych zůstal u osvědčených začátků,“ prohlásily Rolexky. „Přineste mi Jacka Danielse, bez ledu.“

            Zbýval nejmladší z trojice. Dosud se jí vyhýbal pohledem, jeho výraz dával tušit, že sem nepřišel z vlastního popudu. Starší kolegové ho zřejmě přemluvili.

            „V čem je koktejl Niveauoriginální?“ zeptal se.

            „Je to původní receptura našeho barmana,“ vysvětlila s příslibem v hlase. Všechno, co se v baru nabízelo, muselo působit žádoucně, exkluzivně. „Základ tvoří švédská vodka a čerstvá limetková šťáva. Víc vám neprozradím. Dáte si?“

            Konečně zachytila jeho pohled. Uvědomila si, že je hodně mladý. Sladký. V obočí měl piercing. Cítil se tu trapně. Hleděl jí přímo do očí, aby si nemyslela, že ho zajímá její nahé tělo.

            „Tak dobře,“ řekl s pokusem o nenucený tón. „Zkusím to.“

            Anh se chystala s objednávkou vzdálit, když za zády uslyšela další hlas. Patřil tomu čtvrtému, majiteli černé šály.

            „Přišel jsem o něco? Copak se tu nabízí?“

            Známý baryton se známými, výraznými sykavkami. Známá vůně. Nemohlo jít o záměnu. Anh ucítila prudké sevření žaludku, hlavou jí prolétlo několik nápadů, jak se zachránit. Všechny prakticky neproveditelné. Když tuhle práci brala, bylo jí jasné, že k něčemu takovému může dojít. Nečekala ovšem, že se to stane tak brzy. S námahou polkla, zklidnila dech, otočila se. Stál před ní ve svém nejlepším obleku, decentně obklopený vůní Terre d’Hermes, kudrnaté vlasy ležérně hozené do čela. Ať už pro něj bylo setkání jakkoli nečekané, nedal to najevo. Díval se na Anh, jako by ji viděl poprvé v životě.

            „Anička nám nabízí koktejl na účet podniku,“ vesele ho informoval muž s jiskřičkami v očích. „Dáš si?“

            „Nechám Aničku, ať mi donese, co sama uzná za vhodné,“ odpověděl. „Jsem si jistej, že to odhadne správně.“

            Rukou si přejel po úzkém, pečlivě přistřiženém knírku a pak udělal gesto, které jeho společníci nemohli vidět. Bylo výmluvné: palec směrem k zemi. Nenechával ji v nejistotě, co se bude dít.

            „Vynasnažím se,“ zaševelila. „Hned jsem zpátky.“

            Obdařila celou skupinku oslnivým úsměvem, vykroužila na vysokém podpatku elegantní otočku. Když odcházela k baru, měla tělo pod síťkou overalu pokryté husí kůží. O tom, že dnešní noc bude mít důsledky, se nedalo pochybovat. Přemýšlela, jak rychle se dostaví a jestli jim může předejít.

 

Komentáře nejsou povoleny.